II. 1. Úprava nájmu v římském právu

Historie institutu nájmu, ostatně jako celé řady jiných právních institutů, začíná ve starém Římě, jehož právo je považováno za kolébku evropského právního systému.

Je důležité připomenout, že římští právníci nevypracovali ucelený systém norem soukromého práva, nebyla jimi tedy ani systematicky zpracována materie právního vztahu nájmu, toto je dílem německé pandektistiky(2), která zpracovala klasické římské právo do systematických spisů a vytvořila systém římského práva, ze kterého čerpá i výklad v této kapitole.

Římskými právníky tedy nebyl pojem nájem teoreticky zpracován a definován, v souvislosti s tímto právním institutem jsou v římském právu významné především smlouvy, jež více či méně svým obsahem připomínají právní vztah nájmu. Tyto smlouvy patřily v římském právu mezi tzv. smlouvy (kontrakty) konsensuální. K jejich vzniku stačila pouhá shodná vůle stran a smlouva byla hotova. K perfektaci smlouvy tedy nebylo třeba např. předání věci věřitelem dlužníkovi, či provedení zápisu o této smlouvě do tzv. "účetních knih"(3) .

Mezi smlouvy, které bychom mohli podřadit pod smlouvy nájemní patřily (4):
- locatio-conductio rei (smlouva o nájmu a pachtu),
resp. její modality zvláštní:
- locatio-conductio irregularis,
- relocatio tacita.

Locatio-condutio rei - byla smlouva, při které jedna strana (locator) postupovala straně druhé (condutor) do detence nějakou individuálně určenou věc, aby ji strana druhá užívala (nájem) anebo požívala (pacht) po určitou dobu za sjednanou úplatu.

Pronajímatel (locator) měl povinnost převést věc do detence nájemce a zaručit mu, že věci nebude zbaven, ani v jejím užívání nikterak rušen. V opačném případě měl pronajímatel povinnost zakročit a zjednat pořádek (nájemce sám žádnou přímou ochranu neměl, jeho oprávnění bylo relativní, pouze vůči pronajímateli účinné). Pronajímatel byl dále povinen udržovat věc v dobrém stavu a platit veřejné dávky (daně). Učinil-li nájemce na věci nějaké užitečné náklady, musel je pronajímatel nahradit.

Nájemce (conductor) měl za povinnost platit pevně stanovené nájemné, a to i tehdy, když věc nemohl užívat pro překážky, nastalé z jeho strany. Slevu z nájemného mohl žádat jen výjimečně, např. z důvodu velké neúrody v důsledku sucha. Nájemce mohl věc užívat pouze smluveným způsobem a mohl ji dát - nebylo-li ujednáno jinak - do užívání další osobě (podnájemníkovi).

Smlouva o pachtu a nájmu skončila uplynutím sjednané doby, odstoupením pronajímatele v důsledku neplacení nájemného nájemcem, nájemník mohl od smlouvy odstoupit, měla-li věc vady, které bránily běžnému užívání. Po skončení nájemní doby byl nájemce povinen vrátit věc pronajímateli ve stavu, v jakém ji převzal, s přihlédnutím k běžnému opotřebení.

Locatio-conductio rei měla dvě zvláštní modality:
- locatio-conductio irregularis - to byla smlouva, při které bylo dohodnuto, že nájemce po skončení užívání buď věc vrátí, anebo zaplatí sjednanou cenu.
- relocatio tacita - mlčky provedené obnovení nájmu. V případě, že strany pokračovaly ve smlouvě i poté, co minul konečný termín, mělo se za to, že spolu uzavřely smlouvu novou.

Jak je patrné z výše uváděného, římská locatio-conductio rei zřetelně obsahovala obecné pojmové znaky nájmu, tedy přenechání určité věci k užívání či braní užitků, dočasnost a úplatnost. I když, jak již bylo zdůrazněno, pojmy jako nájem, nájemné, nájemní doba, nájemce, pronajímatel apod. nebyly římskými právníky teoreticky zpracovány, lze právem hledat kořeny institutu nájmu právě v římském právu.

II. 2.  Úprava nájmu v občanskoprávních kodexech, platících na území našeho státu

2. 1. Úprava nájmu ve Všeobecném občanském zákoníku z  roku 1811

Prvním občanským zákoníkem platícím na území našeho státu byl, jak jest známo, velkolepý, rakouský Všeobecný občanský zákoník (AGBG) z roku 1811. 

Po vzniku ČSR v roce 1918 byl tzv. recepční normou, tj. zákonem č. 11 Sb. z 28 října, o zřízení samostatného státu československého(5), pro československý právní řád obecně převzat princip kontinuity. Jak výslovně stanovila recepční norma v čl.2 "veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti." To mj. znamenalo, že pro občanské právo, tedy i pro institut nájmu nadále platil rakouský občanský zákoník z roku 1811 (samozřejmě ve znění pozdějších zákonů).

Všeobecný občanský zákoník se institutu nájmu věnuje ve druhém oddílu (o osobních právech k věcem), hlavě dvacáté páté. Tato hlava je uvozena záhlavím "O smlouvách nájemních (pachtovních) a o smlouvách o dědičný pacht a o dědičný úrok." Tzv. dědičný pacht a dědičný úrok jsou instituty "starého" lenního práva, v zákoníku jsou však přesto upraveny, i když s nástupem kapitalismu se tato ustanovení stala více méně normami toliko formálními.

Smlouvě nájemní (pachtovní) kodex věnuje poměrně značnou pozornost (§ 1090 - 1121), což je vcelku pochopitelné, nájemní smlouva už tehdy byla smlouvou v soukromém právu jednou z nejfrekventovanějších. Smlouvou nájemní (pachtovní) zákoník rozumí smlouvu, kterou někdo nabývá užívání nespotřebitelné (movité či nemovité) věci na určitou dobu a za určitou úplatu.

Zákoník, jak je patrné z textu, rozlišuje smlouvu nájemní a pachtovní(6). O nájemní smlouvu šlo tehdy, pokud pronajaté věci šlo užívat, aniž by bylo potřeba je dále "obdělávat" (nájemní smlouva v užším slova smyslu), musela-li se při užívání pronajatých věcí vynaložit "píle a námaha", jednalo se o smlouvu pachtovní (typicky pacht zemědělského pozemku)(7). V případě, že byly pronajaty věci prvého i druhého druhu, posuzovala se smlouva podle povahy věci hlavní (ve většině případů šlo patrně o smlouvu pachtovní)(8).

Smlouva nájemní (pachtovní) byla smlouvou konsensuální, účinek smlouvy nastával v okamžiku dohody stran o podstatných náležitostech nájmu (pachtu), za což AGBG považoval dohodu o věci a ceně. Podle F. Roučka stačilo, bylo-li smluveno nájemné v místě obvyklé(9). Zajímavostí je, že pokud byla smlouva nájemní (pachtovní) zapsána do veřejných knih, posuzovalo se nájemcovo (pachtýřovo) právo jako právo věcné. To však mohlo v praxi přinášet četné obtíže, už jen z povahy práva věcného, jakožto práva absolutního.

Pronájemce(10) (propachtovatel) měl povinnost pronajatou věc na vlastní náklady a v upotřebitelném stavu odevzdat nájemci, jehož zároveň nemohl rušit ve smluveném užívání věci. Nájemce byl oprávněn věc po dohodnutý čas užívat, mohl ji i, pokud to smlouva výslovně nezakazovala, dát do podnájmu. Pokud se věc stala bez zavinění nájemce neupotřebitelnou, byl nájemce po tuto dobu zproštěn povinnosti platit nájemné.

Byla-li věc pronajata (propachtována) na rok či více, platilo se nájemné půlročně, pokud tedy nebylo domluveno jinak či nebyla jiná místní zvyklost, při kratší nájemní době se nájemné platilo po uplynutí této doby. Pronájemce si podle zákoníku mohl dohodnout placení nájemného předem. Nájemné, resp. pachtovné se mohlo hradit i v plodech (v případě, že byl propachtován statek), v tom případě ovšem nevznikala smlouva pachtovní, ale společenská.

Po uplynutí nájemní doby byl nájemce povinen vrátit věc ve stavu, v jakém ji převzal, propachtované pozemky však obdělané tak, jak bývají obvykle obdělané v té roční době, kdy pach skončil(11). Nájemce se od povinnosti věc vrátit nemohl zprostit ani námitkou kompenzace, nepřipouštělo se ani právo zadržovací. Pokud byla vrácená věc poškozená nebo zničená, odpovídal za to nájemce (vyjma náhody), pronájemce měl roční lhůtu (prekluzivní) domáhat se náhrady škody.

Podle AGBG nájemní (pachtovní) smlouva zanikala:
- zánikem věci - pokud zánik věci zavinila jedna ze stran, druhá měla právo na náhradu škody (opět vyjma náhody),
- uplynutím doby na kterou byla sjednána,
- výpovědí - pouze v případě, že nájemní (pachtovní) smlouva byla sjednána na dobu neurčitou (u pachtu byla výpovědní lhůta šest měsíců),
- zcizením věci - případ, kdy vlastník pronajatou (propachtovanou) věc zcizil někomu jinému. Nájemce byl povinen po řádné výpovědi ustoupit novému vlastníkovi a zároveň měl právo se na pronájemci domáhat náhrady škody (náhrada skutečné škody a ušlého zisku). Pachtýři podle F. Roučka(12) náležela škoda i za budoucí léta, pro která byla pachtovní doba smluvena.

Nájemce (pachtýř) byl oprávněn odstoupit od smlouvy bez výpovědi i před uplynutím smluvené doby, jestliže mu byla věc odevzdána ve stavu, nezpůsobilém ke smluvenému užívání či se věc, bez jeho zavinění, stala na dlouhou dobu nepoužitelnou. Smrtí jedné ze smluvních stran nájemní (pachtovní) smlouva nezanikala.

Zákoník v hlavě dvacáté páté kromě nájemní (pachtovní) smlouvy upravoval rovněž smlouvu o dědičném pachtu a dědičném úroku (§ 1123 - 1150). Jak již bylo uvedeno výše, jedná se o instituty lenního práva, které nebyly prakticky vůbec využívány a zůstaly v zákoně jako mrtvá ustanovení. F. Rouček dokonce ve svém komentáři občanského zákoníku píše, že dědičný pacht a dědičný úrok jsou neznámy(13). Snad tedy jen pro upřesnění výkladu, dědičný pacht byla smlouva, kterou se  pachtýři přenechávalo dědičně užitkové vlastnictví statku s podmínkou placení roční dávky, jíž výše byla určena v poměru k celkovému výnosu, a to v penězích, plodech nebo přiměřených službách. Naopak ve smlouvě o dědičném úroku šlo o hrazení jen nepatrné roční dávky, potvrzující uznání pozemkového vlastnictví.

Pokud srovnáme dnešní úpravu nájemní smlouvy s úpravou v AGBG, je přinejmenším inspirace Všeobecným občanským zákoníkem více než zřejmá. Jistě, úpravě nájemní smlouvy (a nejen jí) v AGBG lze vytýkat jistou interpretační náročnost, mnohdy zbytečnou "košatost" jednotlivých ustanovení, diskutovat by se dalo i o dělení nájemní smlouvy na  smlouvu nájemní (v užším smyslu) a pachtovní, jestliže však porovnáváme (nejen) nájemní smlouvu v AGBG s tím, co "přibylo či ubylo" v občanskoprávních kodexech po nástupu vlády pracujícího lidu v roce 1948, nelze jinak než s úctou hledět k tomuto výjimečnému dílu.

II. 2. 2. Úprava nájmu v občanském zákoníku z roku 1950

Nájem byl v občanském zákoníku z roku 1950 upraven v části čtvrté, hlavě dvacáté (§ 387 - 409). Zákoník již nerozlišuje mezi smlouvou nájemní a pachtovní (jako AGBG), ale hovoří pouze o nájemní smlouvě(14).

Smlouvou nájemní zákoník rozuměl smlouvu, jíž pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně užíval anebo z ní bral užitky. Předmětem nájmu mohla být věc movitá i nemovitá, i věc spotřebitelná, která byla pronajata k takovému užívání, které nebránilo jejímu vrácení po skončení smlouvy.

K základním povinnostem pronajímatele patřilo odevzdat pronajatou věc nájemci, a to ve stavu způsobilém ke smluvenému užívání (resp. k užívání obvyklému), a v tomto stavu ji svým nákladem udržovat. Nájemce byl oprávněn užívat najatou věc podle smlouvy (resp. přiměřeně povaze a určení věci) a nést drobné opravy a obyčejné náklady spojené s užíváním věci. Dále měl nájemce ohlašovací povinnost ohledně oprav, jež měl provést pronajímatel, při jejím nesplnění pochopitelně odpovídal nájemce za škodu. Nájemce byl oprávněn (nestanovila-li smlouva jinak) dát pronajatou věc do podnájmu, pokud však byla smlouva dána do podnájmu v rozporu se smlouvou, měl pronajímatel právo od smlouvy odstoupit.

Nájemné se podle zákoníku platilo měsíčně dopředu, vyjma případů, kdy bylo sjednáno či zvláštními předpisy stanoveno jinak, nájemné z pozemků se platilo pololetně pozadu 1. dubna a 1. října. Povinnosti platit nájemné byl nájemce zproštěn, pokud při mimořádné události nebo vady věci, které nezavinil, nemohl pronajatou věc užívat smluveným způsobem. Pokud nájemce mohl užívat věc pouze omezeně, měl nárok na poměrnou slevu z nájemného, překážka (částečného) užívání však nemohla být na straně nájemce. Prominutí nebo slevy z nájemného se nájemce mohl domáhat pouze tehdy, oznámil-li bez zbytečného odkladu pronajímateli událost, která zakládá jeho nárok.

Nájem mohl skončit především uplynutím doby, na kterou byl ujednán. Je zajímavé (a správné), že zákoník přiznával nájemci, který správně plnil své závazky ze smlouvy, právo na přednostní uzavření nové nájemní smlouvy, vyjma případu, kdy se měla stát novým nájemcem osoba pronajímateli blízká anebo socialistická právnická osoba (!).

V případě, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, ke zrušení smlouvy bylo potřeba výpovědi, jestliže došlo ke zkáze najaté věci smlouva zanikala.

Nájemce i pronajímatel mohli od smlouvy odstoupit, prvý v případě, že pronajatá věc byla odevzdána ve stavu nezpůsobilém buď ke smluvenému nebo obvyklému užívání či se stala neupotřebitelnou, pronajímatel v případě, že nájemce užívá věc takovým způsobem, že na ni může vzniknout značná škoda či nájemce nezaplatil dlužné nájemné ani do splatnosti dalšího nájemného.

Po skončení nájmu byl nájemce povinen vrátit věc ve stavu v jakém ji převzal, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Za poškození věci, kromě náhody, nájemce celkem logicky odpovídal. Náhrady škody se pronajímatel mohl domáhat v prekluzivní lhůtě šesti měsíců od vrácení věci.

II. 2. 3. Úprava nájmu v občanském zákoníku z roku 1964

Občanský zákoník z roku 1964 je smutnou ilustrací, jakým způsobem může být soukromé právo v totalitním systému metamorfováno v nástroj, jímž stát ovlivňuje každodenní život občanů. Demokratické soukromé právo, procházejíc v našich zemích dlouhým vývojem bylo násilně přerušeno a občanský zákoník z roku 1964 je toho zářným příkladem.

Pojem nájem, resp. nájemní smlouva byl zákoníkem zcela ignorován (až na podružné ustanovení § 494 o nájmu zemědělského pozemku) a nahrazen novým institutem tzv. "osobním užíváním". Tento, jak jazykově, tak především právnicky velmi interpretačně problematický institut tvořil "jednu ze základních právních forem uspokojování hmotných a kulturních potřeb občana. Osobní užívání je nový institut občanského práva, který vystihuje nové socialistické prvky ve vztazích mezi uživateli a organizacemi, jež přenechávají tyto předměty občanům k užívání."(15)

Osobní užívání bylo upraveno ve třetí části občanského zákoníku, jakožto:
- osobní užívání bytů (hlava první, § 152 - 189),
- osobní užívání jiných obytných místností (hlava druhá, § 190 - 195),
- osobní užívání místností nesloužících k bydlení (hlava třetí, § 196 - 197),
- osobní užívání pozemků (hlava čtvrtá, § 198 - 221).

Osobním užíváním bytu se rozumělo přenechání bytu občanům do osobního užívání bez určení doby užívání, a to za úhradu, nebylo-li právním předpisem stanoveno jinak. Byty do osobního užívání přenechávaly občanům státní, družstevní a jiné socialistické organizace(16). Vznik užívacího práva byl vázán na rozhodnutí státního orgánu (správní rozhodnutí) o přidělení bytu, na jehož základě organizace uzavřela s občanem dohodu o odevzdání a převzetí bytu (jak strašlivě vzdálené podstatě soukromého práva ...).

S  právem užívat byt bylo spojeno rovněž právo užívat společné prostory a zařízení domu, jakož i  používat služeb, jejichž poskytování bylo s užíváním bytu spojeno. Uživatel byl povinen řádně užívat byt, společné prostory a zařízení domu. Naproti tomu organizace byla povinna zajistit uživateli plný a nerušený výkon jeho práv spojených s užíváním bytu. Uživatel hradil drobné opravy v bytě související s jeho užíváním, potřebu oprav, které nesla organizace, byl uživatel povinen organizaci bez zbytečného odkladu nahlásit. Uživatel byl povinen platit úhradu za užívání bytu, stejně jako úhradu za služby, jejichž poskytování bylo spojeno s užíváním bytu. Úhrada se platila měsíčně pozadu.

Právo užívání bytu mohlo příslušet i více občanům společně, šlo o tzv. společné užívání bytu, v případě užívání bytu manžely šlo o tzv. společné užívání manžely, to byl případ, kdy jeden z manželů za trvání manželství (či před uzavřením manželství) nabyl práva užívat byt, toto se poté měnilo na společné užívání manžely. V případě smrti uživatele bytu byl postup při přechodu práva osobního užívání obdobný jako v současné právní úpravě při smrti nájemce bytu.

Právo užívat byt zanikalo buď písemnou dohodou mezi organizací a uživatelem, nebo písemným oznámením uživatele. Zrušit právo užívat byt mohl v taxativně vyjmenovaných případech soud, popřípadě místní národní výbor, ten však pouze v situaci, kdy šlo o nadměrný byt podle předpisů o hospodaření s byty, nebo bylo-li třeba s bytem nebo domem naložit tak, že byt nešlo dále užívat.

Uživatelé se mohli též dohodnout na výměně bytu. Pro tuto dohodu zákoník vyžadoval písemnou formu.

Právo osobního užívání jiných obytných místností vznikalo dohodou o odevzdání a převzetí místnosti do užívání. Této dohodě předcházelo rozhodnutí státního orgánu o přidělení obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení občanovi. O užívání místností v zařízeních určených k trvalému bydlení platily až na výjimky přiměřeně ustanovení o užívání bytů, podrobnostem týkajících se  užívání obytných místností zákoník svěřoval ubytovacím řádům.

Vzniku práva osobního užívání k místnostem nesloužícím k bydlení (v současnosti nebytové prostory) opět předcházelo rozhodnutí státního orgánu o přidělení místnosti nesloužící k bydlení, a toto právo následně vznikalo dohodou o odevzdání a převzetí místností do užívání. Místností nesloužící k bydlení zákoník rozuměl garáž, ateliér, skladiště, kanceláře apod(17). Pro užívání místností nesloužících k bydlení rovněž přiměřeně (až na výjimky) platila ustanovení o užívání bytů.

Velmi zajímavou, dlužno dodat že v demokratickém soukromém právu nevídanou, právnickou exhibicí byla konstrukce osobního užívání pozemků. Už jen zákonná definice "právo osobního užívání pozemků slouží k tomu, aby …," je "obdivuhodná", toto je ovšem problém celého tehdejšího občanského zákoníku. Tak tedy, právo osobního užívání sloužilo k tomu, aby si občané na pozemcích, ke kterým se právo zřídí, mohli vystavět rodinný domek, rekreační chatu, garáž, nebo zřídit zahrádku. Toto právo nebylo časově omezeno, přecházelo na dědice a zřizovalo se za úhradu. Právo osobního užívání mohlo být zřízeno jen k pozemkům, které byly v socialistickém společenském vlastnictví a zároveň byly určeny k výstavbě rodinných domků, chat, garáží apod. Ke stejnému účelu mohl mít občan v osobním užívání jen jeden pozemek (!). Zákoník dále celkem podrobně (§ 198 - 221) upravoval dispozice s právem osobního užívání pozemků, jeho vznik a zánik, společné užívání pozemku (manžely), jakož i užívání pozemku zastavěného.

Institut osobního užívání v zákoníku zcela nahradil tradiční pojem nájmu(18). Je to jeden z ilustrativních případů, kdy vládnoucí státní moc přetvoří právo ku prospěchu svému, s naprosto tendenčním odůvodněním. Osobní užívání bylo založeno na absurdní teorii, že občan jakožto nositel samostatného užívacího práva, realizuje užitnou hodnotu věci a tímto uspokojuje své hmotné potřeby. Komunistický režim si institutem osobního užívání zajistil zachování nemovitostí v socialistickém vlastnictví, jakož i veškeré rozhodovací pravomoci ohledně disponování s nimi.

S nástupem demokratického systému u nás se do občanského zákoníku vrací pojem nájem, resp. nájemní smlouva (novela občanského zákoníku č. 509/1991 Sb.), konkrétně osobní užívání bytů se transformuje na nájem bytu, osobní užívání jiných obytných místností na nájem obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení, osobní užívání místností nesloužících k bydlení na nájem nebytových prostor (zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor). Osobní užívání pozemků se změnilo na vlastnictví fyzické osoby.

POZNÁMKY:

(2) Srov. např. Židlická, M.: Římské právo a jeho vliv na formování kontinentálního právního systému, Masarykova univerzita, Brno, 1993, str. 15

(3) Účetní knihy se používaly při tzv. kontraktech literárních, kdy zápis v nich sloužil jako doklad o uzavření smlouvy.

(4) Srov. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M.: Římské právo, C.H.Beck, Praha, 1995, str. 253 an.

(5) Schelle, K.: Dokumenty z ústavních a správních dějin první Československé republiky, Masarykova univerzita, Brno, 1994, str. 6

(6) Stručně o historii pachtu např. Kroeschell, K.: Landwirtschaftsrecht, Carl Heymanns Verlag KG, Köln, 1966, str. 103 an.

(7) Z dnešního pohledu se nám toto "dělení" nájemní smlouvy jeví jako poněkud nepraktické až zbytečné, je však důležité si uvědomit, že pachtovních smluv se užívalo především v zemědělství, a to byl obor v té době natolik zásadní, že instituce pachtovní smlouvy v zákoníku nepřekvapila, spíše naopak. Nezanedbatelná byla rovněž tradiční úloha pachtu za feudalismu.

(8) Srov. např. Zelinka, J.: O nájemném, Nákladem vlastním - V komisi K. Beníška v Plzni, Plzeň, 1922, str. 9 an.

(9) Rouček, F.: Československý zákoník občanský a občanské právo, Československý Kompas, Praha, 1926, str. 835

(10) Pronajímatel je v zákoníku nazýván trochu matoucím termínem pronájemce, ale to je zřejmě spíše záležitost stylistická nežli právní. Pro druhou stranu nájemního vztahu bylo pojmenování "klasické"- nájemce.

(11) Srov. např. Novák, K.: Sbírka vzorců soukromoprávních smluv a prohlášení, Právnické knihkupectví a nakladatelství, Praha, 1931, s. 159 an.

(12) Rouček, F.: Československý zákoník občanský a občanské právo, Československý Kompas, Praha, 1926, str. 867

(13) Rouček, F.: Československý zákoník občanský a občanské právo, Československý Kompas, Praha, 1926, str. 871

(14) Srov. např. Andrlík, J., Parma, M.: Občanský zákoník 1950, Orbis, Praha, 1950, str. 279 an.

(15) Knapp, V. a kol.: Učebnice československého občanského práva, Orbis, Praha, 1965, str. 85 an.

(16) Je možná zbytečné dodávat, že mnohokrát šlo o byty v domech, které byly nedobrovolně odňaty (znárodněny) svým původním vlastníkům a socialistické organizace je "laskavě a s pompou" přenechávaly občanům do užívání.

(17) Srov. např. Češka, Z. a kol.: Občanský zákoník - komentář, Panorama, Praha, 1987, str. 694 an.

(18) O nájmu zákoník hovoří, jak je výše uváděno, pouze v ustanovení § 494, v souvislosti s nájmem zemědělského pozemku, na který přiměřeně platila ustanovení o přenechání