Nájem, neboli nájemní právní vztah je klasický soukromoprávní institut, jehož podstata je známa již římskému právu. Domnívám se, že se dokonce jedná o jeden z nejtypičtějších institutů soukromého práva vůbec, pokud to však lze takto definovat(1).

Obecné pojmové znaky nájmu jsou:
- přenechání určité věci k užívání či braní užitků
- dočasnost
- úplatnost

Cílem nájmu je užívání, resp. braní užitků. Nájem je vždy vztahem dočasným, ať je sjednán na dobu určitou či neurčitou a je vztahem úplatným.

Nájem vzniká typicky uzavřením nájemní smlouvy, může však také vzniknout i jiným způsobem, kupř. na základě rozhodnutí soudu či přímo ze zákona.

Nájem je jedním z občanskoprávních vztahů a jako takový se vyznačuje tradiční trojicí prvků: subjekt, objekt, obsah.

Stranami nájemního právního vztahu jsou nájemce a pronajímatel, na obou stranách tohoto vztahu může vystupovat jeden, ale i více subjektů. Nájemce najatou věc buď užívá nebo z ní bere užitky, pronajímatel mu ji za úplatu přenechává. Oběma stranám nájemního právního vztahu vzniká jejich účastí na tomto vztahu celá řada dalších, vesměs provázaných práv a povinností.

Předmětem nájmu je věc, která je způsobilá být předmětem občanskoprávních vztahů a je vzhledem ke své povaze způsobilá k užívání, resp. braní užitků. Může jít o věc movitou i nemovitou. Věc musí být určena individuálně.

Úplata se při nájemní smlouvě označuje jako nájemné a v naprosté většině je smluvena v penězích. Smluvní strany se ovšem mohou dohodnout i na jiném způsobu úhrady nájemného (kupř. v naturáliích).

Po skončení nájmu je nájemce povinen vrátit pronajímateli tutéž věc ve stavu v jakém ji převzal s přihlédnutím k obvyklému opotřebení.

POZNÁMKY:
(1)Je to zřejmě poněkud problematická úvaha, vyzdvihovat některý institut soukromého práva nad jiný(-é). Jsem však veden záměrem, poukázat na význam tohoto institutu.