Český civilní proces lze zjednodušeně dělit na řízení sporné a řízení nesporné, přičemž sporná řízení představují převážnou část agendy civilních soudů. Ve sporném řízení se uplatní zásada projednací, která má svůj odraz v povinnosti soudu zjistit a projednat skutkový stav pouze v rozsahu účastníky tvrzeném a řádně doloženém1. Účastníci sporného řízení tak mají povinnost tvrdit a svá tvrzení dokázat2, což lze jinými slovy vyjádřit jako procesní odpovědnost účastníků za výsledek sporu. V obecné rovině lze zajisté dospět k závěru, že je v zájmu účastníků, aby spor byl co pokud možno nejrychleji ukončen pravomocným rozhodnutím ve věci samé3. V praxi však často dochází k situaci, že jedna ze stran sporu řízení neúměrně svou činností či nečinností protahuje4. Soudům však dlouhou dobu chyběly účinné nástroje, jak takové nedbalé účastníky přimět k procesní aktivitě a naplnit tak podmínku rychlosti řízení (resp. projednání věci bez zbytečných průtahů).

Dne 1. 1. 2001 nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Touto novelou, označovanou jako tzv. velká novela, byly do českého právního řádu, resp. do norem občanského práva procesního zavedeny nové koncentrační instituty, mající za cíl posílit odpovědnost účastníků za průběh řízení. K těm nejzásadnějším patřilo zavedení tzv. kvalifikované výzvy k písemnému vyjádření.5 Tento institut, spolu s „klasickou“ výzvou k písemnému vyjádření, sloužil jako písemná příprava jednání. Soud měl dále k dispozici možnost provést i ústní přípravu jednání, pokud se ukázalo, že písemná příprava jednání není možná. V praxi je v hojné míře využíván především institut kvalifikované výzvy k písemnému vyjádření6, a to zejména kvůli možnosti uplatnění fikce uznání nároku7. Institut ústního přípravného řízení je fakticky z důvodu neúčelnosti obcházen tím, že soud nařídí první jednání ve věci a než jej zahájí, vyzve účastníky ke smíru, popř. ke splnění dalších procesních povinností. Úprava přípravného jednání však byla velice kusá a soudu nedávala potřebné pravomoci k zajištění rychlého průběhu řízení.

Co se týče koncentračních prvků samotného řízení, byla touto novelo zavedena tzv. zákonná koncentrace a tzv. koncentrace vhodná (či soudcovská). V případě koncentrace zákonné byl výše uvedenou novelou v ust. § 118b o. s. ř. stanoven výčet řízení, ve kterých jsou účastníci povinni uvést rozhodné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání do skončení prvního jednání ve věci, přičemž k později uplatněným skutečnostem a důkazům nebyl soud oprávněn přihlížet8. Koncentrace vhodná pak byla nově upravena v ust. § 118c odst. 1 o. s. ř., kdy i v dalších sporných řízeních mohl soud, na návrh účastníka, uložit druhému účastníkovi, docházelo-li díky jeho nečinnosti k průtahům v řízení, povinnost tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a označit všechny důkazy, a to ve lhůtě soudem stanovené. Při nesplnění této povinnosti v případě obou koncentračních institutů však účastníka nestíhala fikce uznání nároku, nýbrž „pouze“ nemožnost soudu přihlížet k později uplatněným skutečnostem9.

Koncentrace zákonná se v praxi ukázala jako efektivní nástroj pro rychlé vedení řízení, nicméně omezený jen na poměrně marginální část sporné agendy. Koncentrace vhodná, jak lze dovodit již ze samotné dikce ust. § 118c odst. 1 o. s. ř., však přílišný přínos pro rychlost řízení neměla. Jednak zatěžovala soud vydáním zvláštního usnesení, ve kterém muselo být podrobně odůvodněno, proč soud k takovémuto kroku přistoupil, jednak jí bylo možno využít až v případě, kdy již k průtahům v řízení došlo. Zákonodárce, nepochybně veden dobrým úmyslem, tak zavedl do civilního procesu koncentrační prvky, které však nebyly přílišně efektivní. Nutno také dodat, že odvolací soudy často rozhodnutí nalézacích soudů rušily, neboť koncentraci řízení (zejm. koncentraci vhodnou) shledávaly, při poměrně vágní právní úpravě, jako v obecné rovině odporující právu účastníka na spravedlivý proces.

V souvislosti s potřebou reagovat na výše uvedené nedostatky přistoupil zákonodárce k novelizaci občanského soudního řádu, jejíž cílem je zjednodušení procesních předpisů10, odbřemenění soudců a zamezení průtahů v soudním řízení11. Tato novelizace byla provedena zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „Novela“), který nabývá účinnosti dne 1. 7. 2009. Novela, označovaná jako souhrnná, přináší celou řadu změn. Vedle nové úpravy doručování, změn v protokolaci, omezení odůvodnění rozhodnutí soudu, posílení notáře jako soudního komisaře v dědickém řízení, to je především zavedení institutů majících za cíl odstranění průtahů v řízení. K těmto institutům se řadí zejm. zavedení tzv. přípravného jednání a na něj navazující změny v koncentraci řízení.

Přípravné jednání

Novelou provedené změny se týkají výhradně ust. § 114c o. s. ř., kdy úprava výzvy a kvalifikované výzvy podle ust. § 114a a ust. § 114b o. s. ř. zůstala prakticky nezměněna. Podle Novely nemůže-li soud rozhodnout bez nařízení jednání12 a nebylo-li nebo nemůže-li být postupem podle ust. § 114a odst. 2 o. s. ř. jednání připraveno tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání, má soud zásadně na výběr, zda bude postupovat podle ust. § 114b o. s. ř., tedy cestou kvalifikované výzvy k písemnému vyjádření, či zda nařídí a provede tzv. přípravné jednání.

Byť obsah a účel přípravného jednání podle Novely a dosavadní právní úpravy je v podstatě totožný, zavádí Novela zásadní změny, které se týkají hlavně důsledků nedostavení se k tomuto jednání či nesplnění účastníkům uložených povinností. Obsahem přípravného jednání jsou podle ust. § 114c odst. 3 o. s. ř., ve znění Novely, zkoumání podmínek řízení, pokus o smír, označení, popř. doplnění tvrzení a důkazů a dalších procesních povinností a poučení pro účastníky řízení. Podle ust. § 114c odst. 4 o. s. ř., ve znění Novely, procesní povinnosti podle odstavce 3 jsou účastníci povinni splnit do skončení přípravného jednání. Z důležitých důvodů soud účastníkům poskytne na žádost některého z nich lhůtu k doplnění tvrzení o skutečnostech rozhodujících pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností; tato lhůta nesmí být delší než 30 dnů. K později uvedeným skutečnostem a důkazům již soud nesmí přihlížet, resp. k nim může přihlédnout jen za zákonem stanovených podmínek. Například pokud se jedná o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. O tomto důsledku je předseda senátu podle ust. § 114c odst. 5 o. s. ř., ve znění Novely, povinen před skončením přípravného jednání účastníky přítomné na přípravném jednání poučit.

Podle ust. § 114c odst. 2 o. s. ř., ve znění Novely, předvolá předseda senátu k přípravnému jednání účastníky, jejich zástupce, popř. též další osoby, jejichž přítomnosti je třeba. Doposud nestíhala účastníky za nedostavení se k přípravnému jednání žádná sankce13. Právě Novela pak zavedla zásadně nepříznivé následky pro účastníka, který se i přes předvolání k přípravnému jednání nedostaví. Spolu s tím došlo i k logickému kroku, tedy výslovnému stanovení povinnosti doručovat předvolání k přípravnému jednání jen do vlastních rukou, přičemž náhradní doručení (pozn. tedy fikce doručení) je vyloučeno14. V ust. § 114c odst. 6 a 7 o. s. ř., ve znění Novely, je pak stanoven požadavek na řádné a včasné doručení předvolání, a to nejméně 20 dnů před konáním nařízeného přípravného jednání. Novela pak stanoví pro různé účastníky různé následky nedostavení se k přípravnému jednání. V ust. § 114c odst. 6 o. s. ř., ve znění Novely, je stanoveno, že pokud se řádně předvolaný žalovaný nedostaví k přípravnému jednání a byla mu doručena žaloba, aniž by se včas a z důležitého důvodu omluvil, má se, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 120 odst. 2, za to, že uznává nárok, který je proti němu uplatňován žalobou; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen v předvolání k přípravnému jednání. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

Institut fikce uznání nároku tak byl Novelou zaveden, vedle nesplnění povinnosti při kvalifikované výzvě podle ust. § 114b o. s. ř., i pro přípravné jednání, což zdá se, vzhledem k de facto totožnému obsahu obou institutů, jako krok zcela logický. Zásadní novum pak bezpochyby je zavedení sankce i pro žalobce, který doposud nebyl za svou nečinnost zásadněji postižitelný15. V ust. § 114c odst. 7 o. s. ř., ve znění Novely, je nově upravena sankce pro žalobce v případě jeho nedostavení se k přípravnému jednání v podobě zastavení řízení.16

Zůstává však otázkou, jak tato nová právní úprava obstojí při posuzování prizmatem rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (či ust. § 18 o.s. ř.), neboť za stejné pochybení (nedostavení se k nařízenému přípravnému jednání) zavádí pro žalobce a žalovaného zcela jiné sankce a z nich plynoucí důsledky. Zatímco žalovaný je stižen fikcí uznání nároku, tedy meritorním rozhodnutím, tvořícím překážku věci rozsouzené, proti němuž jsou podle ust. § 205b o. s. ř. významně omezeny odvolací důvody, žalobce je stižen „pouze“ nemeritorním rozhodnutím o zastavení řízení, přičemž je mu vrácen i zaplacený soudní poplatek. Byť z povahy sporného řízení plyne, že absolutní rovnosti nemůže být dosaženo, je disproporce v nepříznivých následcích pro účastníky řízení, dle názoru autora, nepřiměřená. Další otázkou pak zůstává, zda by, vzhledem k povaze věci, nebylo vhodnější, zavést pro žalovaného sankci za nedostavení se k přípravnému jednání ve formě vydání rozsudku pro zmeškání podle ust. § 153b o. s. ř. Žalovaný by tak měl možnost, a to i vzhledem k nové úpravě doručování, dodatečné omluvy, v důsledku které by mohlo dojít ke zrušení rozsudku pro zmeškání. V případě uplatnění fikce uznání nároku však žalovaný tuto možnost nemá. Oba uvedené rozsudky pak dále mají i rozdílné předpoklady pro jejich vydání.

V případě rozsudku pro uznání soud neposuzuje žalobou uplatněný nárok, ale vychází z fikce jeho uznání a vydá rozsudek aniž by zkoumal žalobcova tvrzení. V případě rozsudku pro zmeškání je důsledkem zmeškání žalovaného zákonná fikce nespornosti žalobních tvrzení, ovšem soud je povinen tento skutkový stav hodnotit. Jinými slovy, v případě rozsudku pro uznání soud bez dalšího „opíše“ do výroku rozsudku žalobní petit, v případě rozsudku pro zmeškání hodnotí žalobcova „nesporná“ tvrzení a jím předložené důkazy a na základě tohoto hodnocení teprve rozhodne ve věci samé.

Koncentrace řízení

Vzhledem k nové úpravě přípravného jednání, která má být stěžejním koncentračním institutem, přistoupil zákonodárce k logickému kroku, a to zrušení ust. § 118c o. s. ř., tedy ke zrušení koncentrace vhodné jako celku. Koncentrace vhodná, jak uvedeno výše, ne zcela plnila zamýšlený účel a v praxi byla využívána jen zřídka. Nadto, v případě existence institutu přípravného jednání a věcného rozšíření zákonné koncentrace (viz níže), by koncentrace vhodná byla institut zhola zbytečný, neboť ke koncentraci řízení dojde již v rámci přípravného jednání a další koncentrace je tak pojmově vyloučena.

Jelikož však ne vždy musí být provedeno přípravné jednání, nebo kdy soud postupuje dle ust. § 114b o. s. ř. 17, kdy ke koncentraci řízení dojde ještě před zahájením jednání ve věci samé, upravil zákonodárce i pro tento případ možnost soudu koncentrovat samotné řízení. Tuto možnost mu dává novelizované znění ust. § 118b o. s. ř., tedy institut koncentrace zákonné, kdy ta již nově není věcně omezena18. Lze shrnout, že novela rozlišuje mezi řízeními, v nichž byla provedena příprava jednání a řízeními, kdy přípravné jednání provedeno nebylo. V případě prvním je rozhodným časovým okamžikem pro uplatnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, skončení přípravného jednání nebo uplynutí náhradní lhůty. V případě druhém pak skončení prvního jednání nebo uplynutí náhradní lhůty. Je samozřejmostí, že je ponechána možnost soudu přihlédnout k později uplatněným skutečnostem a důkazům. Nicméně zde je soud striktně vázán jen na případy, kdy půjde o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i o skutečnosti nebo důkazy které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností poté, co předseda senátu vyzve účastníka k doplnění vylíčení rozhodných skutečností, má-li za to, že věc lze posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru19.

Závěr

Lze uzavřít, že snaha zákonodárce o zvýšení rychlosti řízení a tím zajištění efektivního výkonu práv, je bezpochyby chvályhodná. Nicméně autor má jisté pochybnosti o vhodnosti zákonodárcem zvoleného řešení. Obligatorní koncentrace všech civilních řízení, ať už v rámci přípravy řízení, či do skončení prvního jednání ve věci samé, nutně povede k „profesionalizaci“ civilního procesu. Jen stěží si lze představit účastníka bez právního vzdělání, který ve všech nutných souvislostech pochopí institut koncentrace řízení a z něj plynoucí důsledky, a který je schopen soudu v rámci přípravy jednání sdělit vše podstatné (rozuměj rozhodné skutečnosti a důkazy). Právě zde však dochází k značnému rozkolu v tom, co pod pojmem „vše podstatné“ chápe zákon, potažmo právník a co laik. Lze očekávat, že značná část řízení se odkloní od merita věci a strany budou spíše namítat nedodržení podmínek koncentrace řízení, obzvláště pak v odvolacích řízeních. Dle názoru autora by bylo příhodnější, kdyby možnost koncentrovat řízení byla i nadále fakultativní a její uplatnění by bylo na rozhodnutí soudu. Stěžejní přenesení odpovědnosti za výsledek sporu na jeho účastníky staví soud do role jistého „procesního dozorce,“ což dle názoru autora ne zcela koresponduje s rolí soudů v moderním právním státu a se zásadami civilního procesu.

Mgr. Roman Skopal
Autor je asistent místopředsedkyně Ústavního soudu