Dříve než se budeme věnovat výše zmiňovanému ustanovení, zopakujme si, jaké jsou právně teoretické předpoklady ke vzniku odpovědnosti za škodu. Obecně je předpokladem vzniku této odpovědnosti existence tzv. prvků porušení právní povinnosti. Mezi tyto prvky jsou právní teorií řazeny (i) objekt protiprávního jednání, (ii) subjekt protiprávního jednání a (iii) objektivní stránka protiprávního jednání. Přitom objektem se rozumí právem chráněný zájem, jenž je postižen protiprávním jednáním, subjektem je osoba deliktně způsobilá, jež ohrozila či porušila právem chráněný zájem a konečně objektivní stránkou je celkový vnější projev protiprávního jednání a jeho důsledků. Objektivní stránka v sobě zahrnuje tři složky, a to (a) protiprávní jednání, (b) škodlivý následek, jenž je důsledkem protiprávního jednání a který může mít povahu hmotné újmy, tj. škody, nebo nehmotné újmy, a (c) kauzální nexus mezi protiprávním jednáním a vzniklým škodlivým následkem. Při existenci výše uvedených tří prvků porušení právní povinnosti se hovoří o tzv. objektivní odpovědnosti. Kromě ní však existuje i tzv. subjektivní odpovědnost, k jejíž naplnění je třeba vedle výše uvedených třech prvků naplnit také subjektivní stránku protiprávního jednání, a to zavinění. Zavinění může být presumováno (srov. § 420 odst. 3 OZ) – pak se škůdce může tzv. exkulpovat, neboli prokázat, že škodu nezvinil – nebo prokazováno (srov. § 250 odst. 3 zákoníku práce) – pak je na poškozeném, aby prokázal zavinění škůdce.

Předpokladem vzniku závazku k náhradě škody je dle výše uvedeného schématu tedy protiprávní jednání jako volní lidské jednání, které je v rozporu s objektivním právem. V závislosti na tom, zda právní předpis požaduje k vzniku odpovědnosti a tím závazku k náhradě škody i určitý vnitřní psychický vztah jednajícího (škůdce) ke svému jednání, se potom rozlišuje již zmiňovaná odpovědnost subjektivní (srov. § 420 OZ) a objektivní (srov. např. § 427 OZ). U subjektivní odpovědnosti samotné protiprávní jednání ke vzniku závazku k náhradě škody nestačí a je třeba, aby existoval vnitřní psychický vztah škůdce k jeho jednání a výsledku tohoto škodlivého jednání. Naopak u objektivní odpovědnosti stačí samotné protiprávní jednání a není třeba se zabývat vnitřním psychickým vztahem škůdce k následkům jeho jednání.

Vedle těchto závazků k náhradě škody vzniklých na základě protiprávního jednání existuje i tzv. mimoodpovědnostní povinnost k náhradě škody.1 I tato povinnost k náhradě škody se obvykle označuje jako objektivní odpovědnost, v některých případech jako absolutní objektivní odpovědnost (srov. např. § 421a odst. 1 OZ). Předpokladem vzniku této odpovědnosti však není protiprávní jednání, ale právně kvalifikovaná událost – škodná událost.2 V rámci dichotomie právních skutečností se události (spolu s právními, popř. protiprávními stavy) řadí k objektivním právním skutečnostem. Jedná se o právní skutečnosti nezávislé na lidském volním jednání, ale právní normy s nimi přesto spojují vznik, změnu či zánik právního vztahu. Nutno ovšem poznamenat, že ne každá událost má tyto následky, ale pouze právně kvalifikovaná událost může být právně relevantní a mít právní důsledky, tj. taková událost, která je předvídaná hypotézou právní normy.

Výše uvedené teoretické dělení se pak projevuje legislativně technicky ve formulaci jednotlivých odpovědnostních skutkových podstat a možnosti liberace.

Objektivní stránka mimoodpovědnostní povinnosti k náhradě škody se projevuje v existenci zákonem kvalifikované protiprávní události vyvolávající škodlivý následek, resp. škodu, a v existenci kauzálního nexu mezi škodnou událostí a vzniklou škodou. V této souvislosti se hovoří o odpovědnosti za výsledek či náhodu, neboť závazek k náhradě škody vzniká v souvislosti se vznikem škodné události a není nutně důsledkem protiprávního jednání škůdce.

Jelikož je možné, že takto vzniklá povinnost k náhradě škody (tj. povinnost vzniklá i bez protiprávního jednání škůdce a bez jeho zavinění, i když i to může současně ke vzniku škody přispět) by se v některých situací mohla jevit jako příliš tvrdá a nespravedlivá, umožňuje zákon v některých případech se této povinnosti zprostit – liberovat (exonerovat) (srov. např. § 421, § 428 OZ).

A nyní již k ustanovení § 431 občanského zákoníku. Toto ustanovení je součástí úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků. Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků upravuje občanský zákoník (dále též OZ) v ustanovení § 427 – 431. Jedná se o odpovědnost objektivní, pro posouzení vzniku odpovědnosti není tedy rozhodující zavinění. Škůdce, resp. subjekt, jehož stíhá odpovědnostní povinnost, se však může odpovědnosti zprostit, a to tehdy, pokud prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat a škoda nebyla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu (§ 428 OZ). Jde o vnější (škoda nemá původ v provozu – a contrario § 428 věta první) neodvratitelnou („... nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.“) náhodu (vis maior).

Ustanovení § 431 OZ zní takto: Střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody. Judikatura vychází ze stanoviska, že pokud dojde ke střetu provozů dvou či více provozovatelů, řídí se odpovědnost mezi nimi ustanovením § 431 OZ. Podle ustanovení § 431 OZ lze posoudit odpovědnost provozovatelů, jejichž provozy se střetly, jen pokud jde o vypořádání výlučně mezi nimi, tj. jen ve vztahu ke škodě, která vznikla jen jim, nikoliv však pokud jde o škodu jiného subjektu, jenž při střetu utrpěl škodu a nebyl provozovatelem vozidel, která se střetla. Jestliže při takovém střetu provozů dojde ke škodě třetí osoby, nelze ve vztahu k této osobě používat ustanovení § 431 OZ. Provozovatelé vozidel, z jejichž střetu vznikla škoda jinému poškozenému, odpovídají za škodu této osobě podle ustanovení § 427 OZ, a to společně podle ustanovení § 438 odst. 1 OZ.3 Již v rozhodnutí R 70/1969 bylo vyjádřeno, že pokud není jeden ze dvou účastníků střetu provozů provozovatelem, nepřichází v úvahu vypořádání vzniklé škody podle ustanovení § 431 OZ.

Stejný právní názor Nejvyšší soud zopakoval i ve věci 25 Cdo 734/2001.4 V dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že aplikace ustanovení § 431 OZ nepřipadá v úvahu, je-li míra účasti provozovatele na škodlivém výsledku nulová. Dle odvolacího soudu to byl totiž žalobce, kdo nesl hlavní míru účasti na střetu svého vozidla s vozidlem žalovaného. Odvolací soudu proto věc posuzoval dle ustanovení § 427 odst. 2 OZ. Byl to totiž právě výlučně žalobce, jehož jednání bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody. Nejvyšší soud však takové právní posouzení nepovažoval za správné a v dané věci mimo jiné uvedl, že pokud došlo ke střetu provozů dvou dopravních prostředků, z něhož jejich provozovatelům, popř. některému z nich, vznikla škoda, je třeba jejich vztah při vypořádání škody posuzovat podle § 431 OZ, který upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi, a nikoliv podle § 427 OZ, který lze aplikovat na nároky třetích osob proti provozovateli na náhradu škody jim způsobené provozem dopravního prostředku, tedy na nároky poškozených, jimž byla zvláštní povahou provozu dopravních prostředků způsobena škoda, popř. kteří nebyli provozovateli střetnuvších se dopravních prostředků a při střetu utrpěli škodu. Zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě je splněn, pokud s určitou okolností na straně některého z provozovatelů je spojen vznik škody. V rozhodnutí R 64/1972 bylo shledáno, že ustanovení § 431 OZ, které upravuje odpovědnost provozovatelů i vypořádání mezi nimi navazuje na právní úpravu objektivní odpovědnosti podle ustanovení § 427 a 428 OZ.

Soudní praxe tedy konstantně vychází ze závěru, že pokud došlo ke střetu provozů mezi dvěma nebo více provozovateli, je jejich odpovědnost a vypořádání mezi nimi upraveno v ustanovení § 431 OZ. Ve vztahu vůči třetím osobám, kterým v důsledku tohoto střetu vznikne škoda, je pak dle tohoto názoru třeba postupovat podle ustanovení § 427, 438, popř. též § 441.

V úvodu jsme řekli, že odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků je odpovědnost objektivní. Dle principů objektivní odpovědnosti odpovídají i provozovatelé, pokud dojde ke střetu jejich provozů a jde o vypořádání výlučně mezi nimi. Z čeho to však vyplývá? Z ustanovení § 428 OZ, které je však systematicky zařazeno za ustanovení § 427 OZ (jež stanoví obecnou skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku) a před ustanovení § 431 OZ, které upravuje způsob vypořádání mezi provozovateli, pokud dojde ke střetu výlučně jejich provozů. Ustanovení § 431 OZ je v občanském zákoníku zařazeno za ustanovení o objektivní odpovědnosti pod marginální rubrikou „Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků“. Je součástí oddílu druhého, hlavy druhé, části šesté občanského zákoníku, který soustřeďuje případy zvláštní odpovědnosti za škodu. ... co do právního důvodu navazuje na zásadu objektivní odpovědnosti, avšak na rozdíl od ostatních případů upravené odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, je těsněji spjato přímo s jednotlivými příčinami škody (viz R 64/1972). V citovaném rozhodnutí soud dospěl systematickým výkladem ke správnému závěru, že se jedná o odpovědnost objektivní. Současně však v něm uvedl, jak již bylo řečeno výše, že ustanovení upravuje odpovědnost provozovatelů i vypořádání mezi nimi.

Ustanovení § 431 OZ tedy navazuje na ustanovení § 427 a 428 OZ a zároveň spolu s ostatními ustanoveními pod marginální rubrikou „Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků“ upravuje tento druh odpovědnosti. Nemyslím však, že by ustanovení § 431 OZ přímo zakládalo odpovědnostní skutkovou podstatu mezi provozovateli, pokud dojde ke střetu mezi nimi. Ustanovení § 431 OZ se, dle mého názoru, týká pouze způsobu vypořádání mezi provozovateli za podmínek stanovených v tomto ustanovení, odpovědnost je však třeba konstruovat na základě § 427 a 428 OZ a v návaznosti na tato ustanovení aplikovat dále § 431 OZ. Pro tento závěr lze argumentovat, jak již bylo uvedeno, systematickým zařazením § 431 OZ v rámci marginální rubriky i jazykovým výkladem a srovnáním dikcí jednotlivých ustanovení (zejm. § 427, 429, 430 a 431 OZ) marginální rubriky Odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků.

Uvedená marginální rubrika má „stromovou“ strukturu. V ustanovení § 427 jsou vymezeny obecné skutkové odpovědnostní podstaty, § 428 upravuje tzv. liberační důvody, § 429 upravuje rozsah náhrady, § 430 dopadá na určité specifické situace a konečně § 431 uzavírající marginální rubriku upravuje (odchylně od tzv. společných ustanovení - § 438 a násl.) způsob vypořádání určitých subjektů v určitém specifickém případě (tj. při vzájemném střetu provozovatelů).

Dle § 431 OZ střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi nimi, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody. Ani z použití slova „odpovídají“ v citovaném ustanovení však nelze vyvozovat, že by se jednalo o samostatnou skutkovou odpovědnostní podstatu. Slovo „odpovídají“ je použito též v ustanovení § 427, 429, 430 OZ. Přitom § 429 OZ v žádném případě žádnou odpovědnost nezakládá, pouze se, za použití slova „odpovídá“, vyjadřuje k rozsahu náhrady škody. Nejde proto o odpovědností skutkovou podstatu. Ustanovení § 430 OZ také není zcela samostatné, neboť ten, kdo odpovídá místo provozovatele, odpovídá za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako sám provozovatel.5 To znamená především v návaznosti na § 427 OZ.

V návaznosti na ustanovení § 427 OZ a za použití systematického a jazykového výkladu je třeba vykládat „odpovídají“ v ustanovení § 431 OZ. Škoda vyvolaná zvláštní povahou provozu je totiž pojem širší než střet provozů dvou nebo více provozovatelů. Proto, pokud jsou naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků (§ 427, 428 OZ) a jde o případ střetu dvou (popř. více) provozovatelů, provede se vypořádání mezi nimi (§ 431) podle účasti na způsobení vzniklé škody. Uvedený výklad nebrání tomu posuzovat odpovědnost za škodu způsobenou střetem dvou a více provozovatelů a škoda samu jako celek. Míra účasti na škodě vyjadřuje i případné zavinění nebo opomenutí jednotlivých provozovatelů, bylo-li toto jednání nebo opomenutí v příčinné souvislosti se vznikem škody (viz R 3/1984). To však samo o sobě nemá vliv na vznik odpovědnosti, nýbrž ovlivňuje to rozsah vypořádání. Jde přeci o odpovědnost objektivní, které se je možné zprostit pouze za podmínek dle § 428 OZ.

Nahlédneme-li do návrhu nového občanského zákoníku, zjistíme, že úprava odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků v návrhu vychází v podstatě ze stejných principů jako platná právní úprava.6 Pokud však jde o ustanovení § 431 platného občanského zákoníku, zní § 2453, které tuto úpravu z velké části přebírá, takto: Střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jedná-li se o vypořádání mezi těmito provozovateli, vypořádají se provozovatelé podle své účasti na způsobení vzniklé škody. Slovo „odpovídají“ je tedy nahrazeno správným „vypořádají“.

Konečně pro podporu výše uvedených tvrzení svědčí i fakt, že autoři komentáře k občanskému zákoníku7 uvádějí, že pod pojmem provozovatel dle § 431 OZ je třeba rozumět nejen provozovatele dle § 427 odst. 2 OZ, ale i fyzické a právnické osoby provozující dopravu (§ 427 odst. 1 OZ). Okruh povinných subjektů je proto vymezen za použití ustanovení § 427 OZ.

Závěrem lze říci, že je nutné rozlišovat předpoklady odpovědnosti za škodu (tedy odpovědnostní skutkovou podstatu) a způsob vypořádání, popř. okolnosti, ke kterým je třeba při vypořádání přihlížet, pokud jsou předpoklady odpovědnosti za škodu naplněny. Prvé je upraveno v § 427 a též v § 428, vypořádání je pak upraveno v § 431 občanského zákoníku.