Ustanovení § 431 občanského zákoníku upravuje způsob vypořádání škody, pokud dojde ke střetu provozů dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi nimi. Ustanovení však samo o sobě nestanoví předpoklady odpovědnosti za škodu. V následujícím textu se snažíme vysvětlit, jaký závěr nás vede k výše uvedenému tvrzení.
Dříve
než se budeme věnovat výše zmiňovanému
ustanovení, zopakujme si, jaké jsou právně
teoretické předpoklady ke vzniku odpovědnosti za škodu.
Obecně je předpokladem vzniku této odpovědnosti existence tzv.
prvků porušení právní povinnosti. Mezi
tyto prvky jsou právní teorií řazeny (i) objekt
protiprávního jednání, (ii) subjekt
protiprávního jednání a (iii) objektivní
stránka protiprávního jednání.
Přitom objektem se rozumí právem chráněný
zájem, jenž je postižen protiprávním jednáním,
subjektem je osoba deliktně způsobilá, jež ohrozila či
porušila právem chráněný zájem a konečně objektivní stránkou je celkový vnější
projev protiprávního jednání a jeho
důsledků. Objektivní stránka v sobě zahrnuje tři
složky, a to (a) protiprávní jednání, (b)
škodlivý následek, jenž je důsledkem
protiprávního jednání a který může
mít povahu hmotné újmy, tj. škody, nebo
nehmotné újmy, a (c) kauzální nexus mezi
protiprávním jednáním a vzniklým
škodlivým následkem. Při existenci výše
uvedených tří prvků porušení právní
povinnosti se hovoří o tzv. objektivní odpovědnosti.
Kromě ní však existuje i tzv. subjektivní
odpovědnost, k jejíž naplnění je třeba vedle výše
uvedených třech prvků naplnit také subjektivní
stránku protiprávního jednání, a to zavinění. Zavinění může být presumováno
(srov. § 420 odst. 3 OZ) – pak se škůdce může tzv.
exkulpovat, neboli prokázat, že škodu nezvinil –
nebo prokazováno (srov. § 250 odst. 3 zákoníku
práce) – pak je na poškozeném, aby
prokázal zavinění škůdce.
Předpokladem
vzniku závazku k náhradě škody je dle výše
uvedeného schématu tedy protiprávní
jednání jako volní lidské jednání,
které je v rozporu s objektivním právem.
V závislosti na tom, zda právní předpis
požaduje k vzniku odpovědnosti a tím závazku
k náhradě škody i určitý vnitřní
psychický vztah jednajícího (škůdce) ke svému jednání, se potom rozlišuje již
zmiňovaná odpovědnost subjektivní (srov. § 420 OZ)
a objektivní (srov. např. § 427 OZ). U subjektivní
odpovědnosti samotné protiprávní jednání ke vzniku závazku k náhradě škody nestačí
a je třeba, aby existoval vnitřní psychický vztah
škůdce k jeho jednání a výsledku tohoto
škodlivého jednání. Naopak u objektivní
odpovědnosti stačí samotné protiprávní
jednání a není třeba se zabývat vnitřním
psychickým vztahem škůdce k následkům jeho
jednání.
Vedle
těchto závazků k náhradě škody vzniklých na základě protiprávního jednání
existuje i tzv. mimoodpovědnostní povinnost k náhradě
škody.
I tato povinnost k náhradě škody se obvykle
označuje jako objektivní odpovědnost, v některých
případech jako absolutní objektivní odpovědnost
(srov. např. § 421a odst. 1 OZ). Předpokladem vzniku této
odpovědnosti však není protiprávní
jednání, ale právně kvalifikovaná událost
– škodná událost.
V rámci dichotomie právních skutečností se události (spolu s právními, popř.
protiprávními stavy) řadí k objektivním
právním skutečnostem. Jedná se o právní
skutečnosti nezávislé na lidském volním
jednání, ale právní normy s nimi
přesto spojují vznik, změnu či zánik právního
vztahu. Nutno ovšem poznamenat, že ne každá událost
má tyto následky, ale pouze právně kvalifikovaná
událost může být právně relevantní a mít
právní důsledky, tj. taková událost,
která je předvídaná hypotézou právní
normy.
Výše
uvedené teoretické dělení se pak projevuje
legislativně technicky ve formulaci jednotlivých
odpovědnostních skutkových podstat a možnosti liberace.
Objektivní
stránka mimoodpovědnostní povinnosti k náhradě
škody se projevuje v existenci zákonem kvalifikované
protiprávní události vyvolávající
škodlivý následek, resp. škodu, a v existenci kauzálního nexu mezi škodnou
událostí a vzniklou škodou. V této
souvislosti se hovoří o odpovědnosti za výsledek či
náhodu, neboť závazek k náhradě škody
vzniká v souvislosti se vznikem škodné
události a není nutně důsledkem protiprávního
jednání škůdce.
Jelikož
je možné, že takto vzniklá povinnost k náhradě
škody (tj. povinnost vzniklá i bez protiprávního
jednání škůdce a bez jeho zavinění, i když i to může současně ke vzniku škody přispět) by se v některých situací mohla jevit jako příliš
tvrdá a nespravedlivá, umožňuje zákon
v některých případech se této povinnosti
zprostit – liberovat (exonerovat) (srov. např. §
421, § 428 OZ).
A nyní
již k ustanovení § 431 občanského zákoníku.
Toto ustanovení je součástí úpravy
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních
prostředků. Odpovědnost za škodu způsobenou provozem
dopravních prostředků upravuje občanský zákoník
(dále též OZ) v ustanovení § 427 –
431. Jedná se o odpovědnost objektivní, pro posouzení
vzniku odpovědnosti není tedy rozhodující
zavinění. Škůdce, resp. subjekt, jehož stíhá
odpovědnostní povinnost, se však může odpovědnosti
zprostit, a to tehdy, pokud prokáže, že škodě nemohlo
být zabráněno ani při vynaložení veškerého
úsilí, které lze požadovat a škoda nebyla
způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu
(§ 428 OZ). Jde o vnější (škoda nemá
původ v provozu – a contrario § 428 věta
první) neodvratitelnou („... nemohlo být
zabráněno ani při vynaložení veškerého
úsilí, které lze požadovat.“) náhodu
(vis maior).
Ustanovení
§ 431 OZ zní takto: Střetnou-li se provozy dvou nebo více
provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito
provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody. Judikatura vychází ze stanoviska, že pokud dojde ke střetu provozů dvou či více
provozovatelů, řídí se odpovědnost mezi nimi
ustanovením § 431 OZ. Podle ustanovení § 431
OZ lze posoudit odpovědnost provozovatelů, jejichž provozy se střetly, jen pokud jde o vypořádání výlučně
mezi nimi, tj. jen ve vztahu ke škodě, která vznikla
jen jim, nikoliv však pokud jde o škodu jiného
subjektu, jenž při střetu utrpěl škodu a nebyl provozovatelem
vozidel, která se střetla. Jestliže při takovém střetu
provozů dojde ke škodě třetí osoby, nelze ve vztahu
k této osobě používat ustanovení § 431
OZ. Provozovatelé vozidel, z jejichž střetu vznikla škoda
jinému poškozenému, odpovídají za škodu této osobě podle ustanovení § 427 OZ,
a to společně podle ustanovení § 438 odst. 1 OZ.
Již v rozhodnutí R 70/1969 bylo vyjádřeno, že
pokud není jeden ze dvou účastníků střetu
provozů provozovatelem, nepřichází v úvahu
vypořádání vzniklé škody podle
ustanovení § 431 OZ.
Stejný
právní názor Nejvyšší soud
zopakoval i ve věci 25 Cdo 734/2001.
V dané věci odvolací soud dospěl k závěru,
že aplikace ustanovení § 431 OZ nepřipadá v úvahu,
je-li míra účasti provozovatele na škodlivém
výsledku nulová. Dle odvolacího soudu to byl
totiž žalobce, kdo nesl hlavní míru účasti na střetu svého vozidla s vozidlem žalovaného.
Odvolací soudu proto věc posuzoval dle ustanovení §
427 odst. 2 OZ. Byl to totiž právě výlučně žalobce,
jehož jednání bylo v příčinné
souvislosti se vznikem škody. Nejvyšší
soud však takové právní posouzení
nepovažoval za správné a v dané věci mimo
jiné uvedl, že pokud došlo ke střetu provozů dvou
dopravních prostředků, z něhož jejich provozovatelům,
popř. některému z nich, vznikla škoda, je třeba
jejich vztah při vypořádání škody
posuzovat podle § 431 OZ, který upravuje vypořádání
škody vzniklé samotným provozovatelům následkem
střetu mezi nimi, a nikoliv podle § 427 OZ, který lze
aplikovat na nároky třetích osob proti provozovateli na náhradu škody jim způsobené provozem dopravního
prostředku, tedy na nároky poškozených, jimž
byla zvláštní povahou provozu dopravních
prostředků způsobena škoda, popř. kteří nebyli
provozovateli střetnuvších se dopravních
prostředků a při střetu utrpěli škodu. Zákonný
předpoklad účasti na vzniklé škodě je splněn,
pokud s určitou okolností na straně některého
z provozovatelů je spojen vznik škody. V rozhodnutí
R 64/1972 bylo shledáno, že ustanovení § 431 OZ,
které upravuje odpovědnost provozovatelů i vypořádání
mezi nimi navazuje na právní úpravu objektivní
odpovědnosti podle ustanovení § 427 a 428 OZ.
Soudní
praxe tedy konstantně vychází ze závěru, že
pokud došlo ke střetu provozů mezi dvěma nebo více
provozovateli, je jejich odpovědnost a vypořádání
mezi nimi upraveno v ustanovení § 431 OZ. Ve
vztahu vůči třetím osobám, kterým v důsledku
tohoto střetu vznikne škoda, je pak dle tohoto názoru
třeba postupovat podle ustanovení § 427, 438, popř. též
§ 441.
V úvodu
jsme řekli, že odpovědnost za škodu způsobenou provozem
dopravních prostředků je odpovědnost objektivní. Dle
principů objektivní odpovědnosti odpovídají i provozovatelé, pokud dojde ke střetu jejich provozů a jde o vypořádání výlučně mezi nimi. Z čeho
to však vyplývá? Z ustanovení §
428 OZ, které je však systematicky zařazeno za ustanovení § 427 OZ (jež stanoví obecnou skutkovou
podstatu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního
prostředku) a před ustanovení § 431 OZ, které
upravuje způsob vypořádání mezi provozovateli,
pokud dojde ke střetu výlučně jejich provozů. Ustanovení
§ 431 OZ je v občanském zákoníku
zařazeno za ustanovení o objektivní odpovědnosti pod
marginální rubrikou „Odpovědnost za škodu
způsobenou provozem dopravních prostředků“. Je součástí
oddílu druhého, hlavy druhé, části šesté
občanského zákoníku, který soustřeďuje
případy zvláštní odpovědnosti za škodu.
... co do právního důvodu navazuje na zásadu
objektivní odpovědnosti, avšak na rozdíl od ostatních případů upravené odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem dopravních prostředků, je těsněji spjato
přímo s jednotlivými příčinami škody
(viz R 64/1972). V citovaném rozhodnutí soud
dospěl systematickým výkladem ke správnému
závěru, že se jedná o odpovědnost objektivní.
Současně však v něm uvedl, jak již bylo řečeno výše,
že ustanovení upravuje odpovědnost provozovatelů i vypořádání
mezi nimi.
Ustanovení
§ 431 OZ tedy navazuje na ustanovení § 427 a 428 OZ
a zároveň spolu s ostatními ustanoveními
pod marginální rubrikou „Odpovědnost za škodu
způsobenou provozem dopravních prostředků“ upravuje
tento druh odpovědnosti. Nemyslím však, že
by ustanovení § 431 OZ přímo zakládalo
odpovědnostní skutkovou podstatu mezi provozovateli, pokud
dojde ke střetu mezi nimi. Ustanovení § 431 OZ se, dle
mého názoru, týká pouze způsobu
vypořádání mezi provozovateli za podmínek
stanovených v tomto ustanovení, odpovědnost je
však třeba konstruovat na základě § 427 a 428 OZ a v návaznosti na tato ustanovení aplikovat dále
§ 431 OZ. Pro tento závěr lze argumentovat, jak již bylo
uvedeno, systematickým zařazením § 431 OZ v rámci
marginální rubriky i jazykovým výkladem a srovnáním dikcí jednotlivých ustanovení
(zejm. § 427, 429, 430 a 431 OZ) marginální
rubriky Odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních
prostředků.
Uvedená
marginální rubrika má „stromovou“
strukturu. V ustanovení § 427 jsou vymezeny obecné
skutkové odpovědnostní podstaty, § 428 upravuje
tzv. liberační důvody, § 429 upravuje rozsah náhrady,
§ 430 dopadá na určité specifické situace a konečně § 431 uzavírající marginální
rubriku upravuje (odchylně od tzv. společných ustanovení
- § 438 a násl.) způsob vypořádání
určitých subjektů v určitém specifickém
případě (tj. při vzájemném střetu
provozovatelů).
Dle §
431 OZ střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi nimi, odpovídají
podle účasti na způsobení vzniklé škody.
Ani z použití slova „odpovídají“
v citovaném ustanovení však nelze
vyvozovat, že by se jednalo o samostatnou skutkovou odpovědnostní
podstatu. Slovo „odpovídají“ je použito též
v ustanovení § 427, 429, 430 OZ. Přitom § 429
OZ v žádném případě žádnou
odpovědnost nezakládá, pouze se, za použití
slova „odpovídá“, vyjadřuje k rozsahu
náhrady škody. Nejde proto o odpovědností
skutkovou podstatu. Ustanovení § 430 OZ také není
zcela samostatné, neboť ten, kdo odpovídá místo
provozovatele, odpovídá za stejných podmínek
a ve stejném rozsahu jako sám provozovatel.
To znamená především v návaznosti na § 427 OZ.
V návaznosti na ustanovení § 427 OZ a za použití systematického
a jazykového výkladu je třeba vykládat
„odpovídají“ v ustanovení §
431 OZ. Škoda vyvolaná zvláštní
povahou provozu je totiž pojem širší než střet
provozů dvou nebo více provozovatelů. Proto, pokud jsou
naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
dopravních prostředků (§ 427, 428 OZ) a jde o případ
střetu dvou (popř. více) provozovatelů, provede se vypořádání
mezi nimi (§ 431) podle účasti na způsobení
vzniklé škody. Uvedený výklad nebrání
tomu posuzovat odpovědnost za škodu způsobenou střetem dvou a více provozovatelů a škoda samu jako celek. Míra
účasti na škodě vyjadřuje i případné
zavinění nebo opomenutí jednotlivých
provozovatelů, bylo-li toto jednání nebo opomenutí
v příčinné souvislosti se vznikem škody
(viz R 3/1984). To však samo o sobě nemá vliv na vznik
odpovědnosti, nýbrž ovlivňuje to rozsah vypořádání.
Jde přeci o odpovědnost objektivní, které se je možné
zprostit pouze za podmínek dle § 428 OZ.
Nahlédneme-li do návrhu nového občanského zákoníku,
zjistíme, že úprava odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem dopravních prostředků v návrhu
vychází v podstatě ze stejných principů jako
platná právní úprava.
Pokud však jde o ustanovení § 431 platného
občanského zákoníku, zní § 2453,
které tuto úpravu z velké části
přebírá, takto: Střetnou-li se provozy dvou nebo více
provozovatelů a jedná-li se o vypořádání
mezi těmito provozovateli, vypořádají se provozovatelé podle své účasti na způsobení
vzniklé škody. Slovo „odpovídají“
je tedy nahrazeno správným „vypořádají“.
Konečně
pro podporu výše uvedených tvrzení svědčí
i fakt, že autoři komentáře k občanskému zákoníku
uvádějí, že pod pojmem provozovatel dle § 431 OZ
je třeba rozumět nejen provozovatele dle § 427 odst. 2 OZ, ale i fyzické a právnické osoby provozující
dopravu (§ 427 odst. 1 OZ). Okruh povinných subjektů je
proto vymezen za použití ustanovení § 427 OZ.
Závěrem
lze říci, že je nutné rozlišovat předpoklady
odpovědnosti za škodu (tedy odpovědnostní skutkovou
podstatu) a způsob vypořádání, popř. okolnosti, ke kterým je třeba při vypořádání
přihlížet, pokud jsou předpoklady odpovědnosti za škodu
naplněny. Prvé je upraveno v § 427 a též v §
428, vypořádání je pak upraveno v § 431
občanského zákoníku.
Mgr. Pavel Preisler