Nárok státu dle § 456 věty druhé OZ je nutno odlišovat od případů, kdy bezdůvodné obohacení bylo získáno přímo na úkor státu. Potom je stát v pozici subjektu oprávněného k jeho vydání nikoliv na základě § 456 věty druhé OZ, ale na základě § 456 věty první OZ, podle níž má být bezdůvodné obohacení vydáno tomu, na jehož úkor bylo získáno.

Nárok podle § 456 věty druhé OZ je odůvodněn pouze tehdy, jestliže došlo k bezdůvodnému obohacení, ale není zjistitelné na čí úkor se tak stalo. Zákonným předpokladem vzniku nároku na straně státu, při jehož naplnění vzniká tento nárok bez dalšího, přímo ex lege, je tedy nezjistitelnost oprávněného subjektu. Ta je dána jak v případě, kdy od počátku není známo komu patřil neoprávněně získaný majetek, tak také tehdy, nebyl-li zjištěn původně zjistitelný oprávněný subjekt a v rozhodné době již jeho totožnost zjistit nelze.

Je-li oprávněný subjekt znám, ale z nějakého důvodu nemůže nebo nechce svoje právo ze závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení uplatnit, nepůjde o případ upravený v § 456 větě druhé OZ. Stejně tak nebude možné, aby se stát na základě § 456 věty druhé OZ domáhal vydání obohacení v okamžiku, kdy právo oprávněného k jeho vydání již netrvá (např. zaniklo cestou splnění dluhu).

Z uvedeného je patrné, že zákonodárce počítá s možnou existencí dvou oprávněných subjektů ve vztahu k jedinému bezdůvodnému obohacení. S ohledem na podmínku, která musí být naplněna pro vznik práva státu na vydání bezdůvodného obohacení podle § 456 věty druhé OZ, nemůže teoreticky dojít ke konkurenci práv obou subjektů. Právo státu vzniká až tehdy, je-li poškozený subjekt nezjistitelný, přičemž tato nezjistitelnost je v konkrétním případě soudy posuzována s hledem na všechny okolnosti a povahu daného případu, tak jak jsou soudu známé a dostupné v době, kdy stát vydání obohacení požaduje.

Přes právě uvedené může nastat situace, kdy následně, poté co bylo bezdůvodné obohacení na základě § 256 věty druhé OZ vydáno státu, bude totožnost poškozeného subjektu zjištěna. Tehdy platí, že pokud dodatečně vyjde najevo, že podmínka zakotvená v ustanovení § 456 větě druhé OZ nebyla naplněna, bude nutno připustit, aby se ten, o němž bylo tvrzeno, že nebyl znám a jež je oprávněným ze závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, domáhal vrácení obohacení. Je logické, že oprávněný svůj nárok nebude uplatňovat ve vztahu k tomu, kdo byl původně bezdůvodně obohacen, protože ten svoji povinnost ve smyslu § 451 odst. 1 OZ již splnil. Nabyté majetkové hodnoty tedy bude muset oprávněnému vydat stát.

Nabízí se otázka, jakým způsobem bude posuzováno promlčení práva oprávněného vůči státu. K jejímu zodpovězení bude nutno nejprve kvalifikovat nově vzniklý právní vztah mezi státem a oprávněným, který je také právním vztahem z bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že státu bylo ze strany povinného plněno po právu, v souladu s ustanovením § 456 věty druhé OZ, bude na místě uvažovat pouze o skutkové podstatě bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který dodatečně odpadl (§ 451 odst. 2 OZ) v okamžiku zjištění totožnosti oprávněného subjektu. O skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu by se jednalo jen tehdy, pokud by povinný vydal státu obohacení přesto, že by si byl vědom nesplnění podmínky podle § 456 věty druhé OZ. Tehdy by ovšem nebylo na místě hovořit o § 456 větě druhé OZ, neboť stát by byl v postavení obohaceného přímo na základě § 456 věty první OZ.

V okamžiku zjištění totožnosti oprávněného vzniká závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení mezi státem a oprávněným, tj. počíná běžet tříletá objektivní promlčecí lhůta ve smyslu § 107 odst. 2 OZ. Naopak subjektivní lhůta podle § 107 odst. 1 OZ běží ode dne, kdy se oprávněný dozvěděl, že státu na jeho úkor bylo vydáno bezdůvodné obohacení. Uplatnění práva v promlčecí době nebrání ani případná právní moc rozsudku, podle nějž povinný vydal bezdůvodné obohacení státu, neboť oprávněný nebyl účastníkem jemu předcházejícího řízení a proto pro něj není rozsudek závazný.

Spornou by se mohla jevit právní povaha závazkového vztahu, jehož obsahem je právo státu na vydání bezdůvodného obohacení, které na něj přešlo na základě § 456 věty druhé OZ z oprávněného subjektu a povinnost obohaceného k jeho vydání. Především je třeba si uvědomit, že stát do tohoto vztahu vstoupil jen proto, že naplněním předpokladu dle § 456 věty druhé OZ se dostal do pozice toho, na jehož úkor bylo získáno bezdůvodné obohacení. Neboť tato pozice nevykazuje žádné mocenské prvky, ani stát nebude v mocenském postavení. Proto se daný vztah bude řídit OZ a bude se jednat o vztah občanskoprávní (srov. R 4/1988). Z této skutečnosti ovšem nelze dovozovat, že by stát měl postavení právního nástupce nebo zástupce oprávněného ve smyslu, v jakém jsou tyto pozice upraveny v OZ. Nárok dle § 456 věty druhé OZ je přímým a samostatně uplatnitelným nárokem, nastupujícím ze zákona.

Odlišnost tohoto nároku od nároku právnických a fyzických osob, na jejichž úkor k obohacení došlo, spočívá rovněž ve skutečnosti, že stát, na rozdíl od těchto osob, by neměl mít možnost volby, zda plnění závazku z bezdůvodného obohacení bude na obohaceném uplatňovat. Lze totiž předpokládat, že právě případy dle § 456 věty druhé OZ jsou jedněmi z těch, o nichž hovoří § 14 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Můžeme tedy dovodit, že stát je prostřednictvím organizačních složek povinen právo na vydání bezdůvodného obohacení včas uplatňovat a důsledně využívat všechny právní prostředky k jeho uplatnění a hájení.

V judikatuře se lze setkat s názorem, že stát v tomto případě vstupuje do právního vztahu z bezdůvodného obohacení cestou přechodu pohledávky z neznámého subjektu. Tento názor odmítá ve svém díle V. Korecká. Podle ní by přijetí koncepce přechodu pohledávky z oprávněného na stát znamenalo přiznat státu zcela stejné právní postavení jako nezjištěnému oprávněnému subjektu. To ovšem není možné z pohledu odlišných cílů, které nárok oprávněného subjektu a nárok státu podle § 456 věty druhé OZ sledují. Zatímco nárok oprávněného subjektu sleduje především reparační cíle a ochranu individuálního zájmu poškozeného, o nároku státu podle § 256 věty druhé OZ toto dle V. Korecké jednoznačně říci nelze.1

Právě cíle § 456 odst. 2 OZ mohou vzbuzovat pochybnosti o správnosti jeho začlenění do části šesté, hlavy třetí OZ. Zákonodárce patrně počítal především s prevenčním působením tohoto ustanovení, korespondujícím se zněním OZ v roce 1964. Prevence směřovala především k zabránění porušování dvou pravidel, která byla součástí občanského zákoníku po roce 1964. První z nich, obsažené v článku VII. OZ, zařazeném do části nazvané „Zásady občanskoprávních vztahů“ stanovilo, že nikdo se nesmí obohacovat na úkor společnosti nebo spoluobčanů. Druhé pravidlo se kromě postihu následků neoprávněného majetkového prospěchu zabývalo také otázkou jeho předcházení. Toto pravidlo, obsažené v § 415 OZ ukládalo každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a na majetku ani k neoprávněnému majetkovému prospěchu na úkor společnosti nebo jednotlivce.

Prevenční cíl je dnes, s ohledem na absenci jmenovaných ustanovení v OZ, oslaben. Absence těchto ustanovení posunula primární zájem právní úpravy zkoumaného institutu od zabránění neoprávněnému majetkovému prospěchu na úkor jiného k poskytnutí ochrany tomu, kdo v důsledku obohacení jiného pozbyl určitou majetkovou hodnotu a k nápravě jeho újmy. Někteří autoři proto považují ustanovení § 456 věty druhé OZ za neodpovídající dnešnímu právnímu stavu a přicházejí s úvahami o jeho vypuštění z OZ.

S uvedeným řešením nesouhlasím. Domnívám se, že aplikace § 456 věty druhé OZ může ve svém důsledku vést k nápravě újmy toho, na jehož úkor se jiný obohatil. Její význam je možno spatřovat v souvislosti s institutem promlčení. Pokusím se jej demonstrovat na následujícím případě: Pan Obohacený získá bezdůvodné obohacení na úkor pana Neznámého, jehož totožnost není možno zjistit. Obohacení je vydáno státu, který uplatní svůj nárok dle § 456 věty druhé OZ dva roky poté, co k obohacení došlo. Za další dva roky se pan Neznámý o předmět obohacení přihlásí. Protože tento již není v dispozici povinného, požaduje pan Neznámý jeho vydání po státu. Závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení mezi státem a panem Neznámým vznikl v okamžiku zjištění totožnosti pana Neznámého. Od tohoto okamžiku běžela objektivní promlčecí doba k uplatnění práva na vydání obohacení. Subjektivní promlčecí doba započala svůj běh ve chvíli, kdy se pan Neznámý dozvěděl, že státu bylo na jeho úkor vydáno obohacení. Pan Neznámý tedy svůj nárok vůči státu uplatnil včas. Pokud by nebylo aplikováno ustanovení § 456 věty druhé OZ, musel by se pan Neznámý se svým nárokem na vydání obohacení obrátit na pana Obohaceného. Jeho žaloba na vydání by ovšem nemohla být úspěšná, neboť nárok vůči panu Obohacenému by byl již promlčen.

Z právě uvedeného příkladu je patrné, že ač to tak na první pohled nemusí vypadat, může mít ustanovení § 456 věty druhé OZ význam i pro oprávněného. Proto koresponduje s primárním cílem právní úpravy bezdůvodného obohacení, a to nápravou újmy v majetkové sféře oprávněného.

Přes neexistenci výslovného zákazu obohacovat se na úkor jiného v OZ, je jedním z cílů právní úpravy bezdůvodného obohacení také stav, kdy žádná fyzická ani právnická osoba nebude na úkor jiné fyzické nebo právnické osoby získávat neoprávněným způsobem majetkové hodnoty. Požadovaného stavu by nemohlo být docíleno tehdy, pokud by právní řád pro takové neoprávněné majetkové přesuny nepočítal s žádnými následky na straně toho, kdo se na jejich základě obohatil. OZ s takovými následky počítá v § 451 odst. 1 OZ, a to v podobě povinnosti získané obohacení vydat. Pokud by ovšem nebyla součástí § 456 OZ jeho druhá věta, v případech, kdy oprávněný subjekt není znám, by obohacenému jeho zisk zůstal. Takový právní stav považuji za nežádoucí a nekorespondující se shora uvedeným cílem právní úpravy bezdůvodného obohacení.

Pro neúčelnost ustanovení § 456 věty druhé OZ by mohla svědčit jeho dosavadní velmi ojedinělá aplikace. Na druhou stranu se ovšem v právní literatuře můžeme setkat s úvahami o rozsáhlejším okruhu případů, které by mohly podléhat jeho dikci. Tak je počítáno se širším uplatněním nároku státu na bezdůvodné obohacení např. v případě újmy širokého okruhu neznámých spotřebitelů nebo soutěžitelů vůči nekalým soutěžitelům (srov. §§ 1 odst. 2 a 53 obchodního zákoníku). Situace, předvídaná v § 456 větě druhé OZ může dále nastat např. tehdy, získá-li někdo užíváním volného díla neznámého autora, na základě neplatné volné licence, majetkový prospěch.

Já sama jsem se již v praxi setkala s použitím § 456 věty druhé OZ, a to v souvislosti s řízením konkurzním, do něhož vstoupil stát, s cílem uplatnit nárok několika nezjistitelných subjektů vůči úpadci. V daném případě byl stát skutečně úspěšný a k vydání obohacení v jeho prospěch nakonec došlo.

Rovněž paragrafové znění připravovaného nového občanského zákoníku, zpracované pracovní komisí Ministerstva vnitra, především pak K. Eliášem a M. Zuklínovou s ponecháním obsahu § 456 věty druhé OZ v textu nového kodexu občanského práva počítá.

S ohledem na všechny právě uvedené argumenty jsem přesvědčena, že existence ustanovení § 456 věty druhé v OZ je opodstatněná a tezi jeho nepoužitelnosti nemohu potvrdit.