Spotřebitel je obvykle chápán jako jednotlivec, v praxi však v roli spotřebitele vystupují instituce, jednotlivci a skupiny jednotlivců.

1. Pojem spotřebitel

Spotřebitel je účastníkem trhu, je subjektem vznikajících právních vztahů a zároveň možným objektem nepoctivého jednání ze strany podnikatelů.

Spotřebitele chápeme jako subjekt, který užívá, spotřebovává zakoupené zboží.

Pojem spotřebitel se do našeho právního řádu dostává na základě zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Ten v § 2 odst. 1 definuje pojem spotřebitel pro účely tohoto zákona jako fyzickou nebo právnickou osobu, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami.

Co se týče soukromoprávní úpravy, pojem spotřebitel nalezneme v § 52 odst. 3 zákona č. 40/1946 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který jej vymezuje jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.

Definice v občanském zákoníku odpovídá v podstatě definicím v převládající části směrnic ES. Čl. 2 Rady č. 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, označuje spotřebitele jako fyzickou osobu, jež jedná za účelem, který je mimo obsah její činnosti, podnikání nebo profese. Sekundární právo tedy pojem spotřebitel vymezuje, na rozdíl od práva primárního. Ve smlouvě o založení Evropského společenství se s pojmem spotřebitel sice setkáváme na různých místech [např. čl. 33 odst. 1 písm. e (bývalý čl. 39), čl. 95 odst. 3 (bývalý čl. 100a), či čl. 153 (bývalý čl. 129a)], nicméně vymezení pojmu je přenecháno právu sekundárnímu.

Porovnáme-li tedy českou právní úpravu s právem ES1, musíme konstatovat, že pojem spotřebitel je v naší úpravě poněkud širší, zahrnuje jak osobu fyzickou, tak právnickou, i podnikatele – fyzickou osobu.

2.  Soukromoprávní a veřejnoprávní úprava ochrany spotřebitele

Toto pro kontinentální systém již typické rozdělení se vyvinulo pomocí recepce římského práva. Známá Ulpinianova definice uvádí: „Právo veřejné je to, které vyjadřuje zájmy státu, soukromé to, které vyjadřuje zájmy jednotlivce.“

Soukromé právo reguluje vztahy konkrétních osob, vztahy, které zde vznikají, jsou vztahy horizontální. Za právo soukromé bývá považována ta část právního řádu, která obsahuje ustanovení, která mají svůj základ přímo v osobních nebo majetkových poměrech.2

Oproti tomu právo veřejné charakterizuje chování subjektu jako člena určité skupiny, vztahy zde vznikající jsou vztahy vertikální. Právem veřejným, neboli právem státním v nejširším slova významu, se nazývá ta část ustanovení právního řádu, na jejichž normách má zájem společnost jako celek a téměř všichni jednotlivci jako členové společnosti.3

Typickým orgánem ochrany spotřebitele v soukromoprávní úpravě je tedy soud. Pro realizaci ochrany při porušení práva je nezbytné, aby se subjekt sám domáhal nápravy a ochrana, která se zde uplatňuje, je ochranou následnou.

Veřejnoprávní úprava umožňuje sankcionovat porušení práv a povinností bez konkrétního jednání spotřebitele, nastupuje obvykle z vůle státního orgánu, prostřednictvím správního řízení. Veřejnoprávní ochrana kombinuje jak ochranu následnou (pokuty), tak ochranu preventivní (pozastavení živnostenského oprávnění, zákaz prodeje). Oproti soudnímu řízení je řízení před správními orgány nesporně rychlejší a pružnější.

Mezi obecné prameny ochrany spotřebitele v České republice řadíme dle právní síly ústavní zákon č. 1/1993 Sb, Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále je „Ústava“) a usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., kterým se mění Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“). V těchto právních předpisech nalezneme obecné koncepce ochrany spotřebitele, např. čl. 2 odst. 4 Ústavy stanoví, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Listina se této problematiky dotýká např. ve svých ustanoveních čl. 17 odst. 1 – právo na informace, čl. 31 – právo na ochranu zdraví, čl. 35 – právo na příznivé životní prostředí atd.

Zaměříme-li se na konkrétní hmotněprávní úpravu v českém právním řádu, pak soukromoprávní ochranu spotřebitele nalezneme zejména v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku a dále v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku - §44 a násl. – regulace nekalé soutěže.

Do veřejnoprávní ochrany spotřebitele spadá velké množství právních předpisů.4

Stejně tak na úrovni Evropských společenství můžeme odlišovat soukromoprávní ochranu spotřebitele = ochranu osobních zájmů (některé typické smlouvy) a veřejnoprávní = ochranu obecných zájmů (ochrana zdraví a bezpečnosti spotřebitele). Protože stěžejní zásadou soukromoprávní úpravy je formální rovnost subjektů a ochrana spotřebitele jako subjektu s nevýhodnějším postavením tkví v jeho favorizaci, byla ochrana spotřebitele nejprve doménou práva veřejného. Evropské právo se však ve svých směrnicích, kterými je převážně tato problematika upravena, zaměřuje přímo na smluvní vztahy, do nichž vstupuje spotřebitel. Tento přístup lze charakterizovat jako soukromoprávní ochranu, protože ochrana se týká konkrétních smluvních vztahů, prostředky nápravy disponuje spotřebitel osobně. Takový přístup byl umožněn změnou pojetí soukromého práva, a to prosazováním faktické rovnosti oproti rovnosti formální.

2. Ochrana spotřebitele v EU

Rámcovým ustanovením spotřebitelské problematiky je čl. 153 (dříve 129a) Smlouvy o založení ES (dále jen „SES“). Je velmi obecné a pro spotřebitele z něj nevyplývají žádná konkrétní oprávnění. Je třeba podotknout, že prvotním cílem Společenství bylo zejména vytvoření a regulace společného trhu, hospodářské a měnové unie a jako takové se tedy orientovalo spíše na výrobu, než spotřebu. Nicméně postupem času rozdílnost úprav ochrany spotřebitele v jednotlivých členských státech vedla k překážkám na trhu a bylo nutné se jí věnovat i na komunitární úrovni. Čl. 153 odst. 1 SES stanoví, že k podpoře zájmů spotřebitelů a k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přispívá Společenství k ochraně zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i k podpoře jejich práva na informace, vzdělávání a práva sdružovat se k ochraně svých zájmů. Vysoké úrovně ochrany spotřebitele je dosahováno přijímáním opatření podle čl. 95 SES v souvislosti s vytvářením vnitřního trhu a prováděním opatření, jež sledují politiku jednotlivých členských států, event. ji podporují a doplňují. Dále čl. 153 SES ve svém pátém odstavci zdůrazňuje zmíněný princip minimálních standardů, kdy má členský stát možnost ponechat si či přijmout přísnější ochranná opatření. Meze tohoto principu jsou dány slučitelností opatření se SES a musí být členským státem oznámeny Evropské komisi.

Článek 153 SES tedy předpokládá přijímání harmonizačních směrnic (viz výše), které budou dále upravovat jednotlivé instituty ochrany spotřebitele. Nicméně tato problematika, ač v ní směrnice skutečně převažují, je upravena v menší míře i nařízeními. Nutno ještě dodat, že některé směrnice byly přijaty ještě dříve, než došlo k včlenění článku 153 do SES. Jako taková je úprava ochrany spotřebitele na úrovni ES ale stále nekompletní a vyžaduje větší míru pozornosti.

Právní úpravu Společenství v oblasti ochrany spotřebitele lze rozdělit do dvou hlavních oblastí5:

• Ochrana zdraví a bezpečnosti spotřebitele6,

• Ochrana hospodářských zájmů spotřebitele, zvláštní problematika spotřebitelských smluv, informovanost a procesní ochrana spotřebitele7.

3. Ochrana spotřebitele v ČR

Lze říci, že úprava ochrany spotřebitele v České republice poněkud postrádá jednotnou koncepci, směrnice jsou transponovány do velkého množství právních předpisů (viz výše) a mnohdy bez dostatečného vyvarování se chyb.

5. listopadu 2003 byla v rámci procesu přistoupení České republiky do EU vydána Evropskou komisí Celková hodnotící zpráva o přípravách ČR na členství.8 Kapitola týkající se ochrany spotřebitele hodnotí kladně implementaci právních předpisů, nicméně se zde objevuje ještě řada podnětů k dalšímu vylepšování. Zejména co se týče zapojení spotřebitelských organizací do norem bezpečnosti výrobků, dále také zvyšování právního povědomí spotřebitelů. V oblasti informovanosti spotřebitelů se však jedná o dlouhodobější proces. Je zde totiž nutná aktivita i ze strany samotného spotřebitele.

Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky vydalo v roce 2005 publikaci Česká republika jako člen EU – vyhodnocení ročního členství ČR v EU z pohledu MPO. Kapitola 8 je věnována ochraně spotřebitele. Publikace v oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti spotřebitele vyzdvihuje zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, ve znění pozdějších předpisů, jež sjednotil do té doby nejednotnou a roztříštěnou právní úpravu bezpečnosti výrobků a jasně stanovil pravidlo, že na trh lze dodávat jen výrobky bezpečné. Dále mj. stanovil výrobcům oznamovací povinnost státním institucím a občanům v případě zjištění nebezpečnosti svého výrobku. V oblasti ochrany ekonomických zájmů publikace zmiňuje novou úpravu podomního prodeje9, prodeje na dálku10 a timesharingu11, rovněž i změny v oblasti odpovědnosti za vady12 (dvouletá záruční lhůta apod.). Předmětná publikace dále uvádí, že pro splnění očekávání spotřebitele je ještě třeba zajistit účinné vymáhání práva, včetně odpovídající úrovně tržního dozoru, poskytnutí srovnatelných práv, kterými disponují spotřebitelé v členských zemích EU13.

Jednou z priorit je do budoucna i vzdělávání spotřebitele, neboť tento musí také sám aktivně vyhledávat informace o svých právech a jejich dodržování důsledně vyžadovat. I přes veškerou právní úpravu ochrany spotřebitele je vždy nutné, aby si spotřebitel byl zejména vědom svých práv, jinak by se veškerá snaha jej chránit minula s účinkem.

Česká republika přijímá na jednotlivá období strategické plány ochrany spotřebitele, v současné době je aktuální Koncepce ochrany spotřebitele na léta 2006 - 201014, nicméně z této vyplývá, že se v mnohém stále ještě musíme snažit v této oblasti o vyrovnání se vyspělým členským státům EU.

Mgr. Markéta Vallová