1. Domněnka oprávněné držby

V pochybnostech o oprávněnosti či neoprávněnosti držby se má za to, že jde o držbu oprávněnou, resp. o oprávněného držitele, jak vyplývá z textu zákona. Tato vyvratitelná právní domněnka vyplývá z § 130 odst.1 občanského zákoníku a má bezpochyby důležitý procesní význam. Nebude-li totiž prokázán ve sporu opak, tj. neoprávněnost držby, jedná se o držbu oprávněnou, resp. oprávněného držitele. Důkazní břemeno, jak bylo uvedeno výše, ponese ve sporu žalobce a tato vyvratitelná domněnka oprávněnosti držby bude platit pouze tehdy, pokud se žalovanému nepodaří prokázat její neoprávněnost. Není pochyb o tom, že tato domněnka platí nejenom ve vztahu k vlastníku věci, ale i k třetím osobám, které se dostanou do sporu s držitelem.

Svůj význam bude mít konstrukce domněnky oprávněné držby zejména v tzv. sporech vydržecích. Dá se vyjádřit zásadou „v pochybnostech ve prospěch vydržení“.

2. Domnělý právní důvod a oprávněná držba

Jak již bylo řečeno, oprávněná držba jako je upravena v ustanovení § 130 občanského zákoníku tak, že její zásadní odlišení od detence spočívá v existenci dobré víry u držitele věci. Pojem dobré víry je běžně chápán nikoli subjektivně, tedy z hlediska osobního přesvědčení držitele, nýbrž se zřetelem ke všem objektivním okolnostem, z nichž lze na důvodné přesvědčení držitele usuzovat. Protože dobrá víra je v podstatě psychickým stavem držitele, nelze ji přímo dokazovat, ale dokazují se skutečnosti, z nichž tento stav mysli vzniká. Ve sporu je pak důkazní břemeno na straně držitele, i když v pochybnostech je zákonem zvýhodněn vyvratitelnou právní domněnkou o oprávněnosti držby. Ponecháme-li stranou okolnosti vylučující dobrou víru, jako jsou případy násilného či podvodného zmocnění se věci, pak mezi typické případy, od nichž se zpravidla dobrá víra odvíjí, patří existence nějakého právního titulu. Při absenci jakékoliv bližší právní úpravy vzniká otázka, jakou povahu může mít tento právní titul, zda je možno připustit i tzv. titul putativní čili domnělý.

Obecný občanský zákoník z roku 1811, platný na našem území do 31.12.1950, uváděl v ustanovení § 1460 řádnou držbu založenou na právním titulu (viz §§ 316, 1461 obecného občanského zákoníku). Právě existence právního titulu byla předpokladem k nabytí vlastnického práva vydržením. Titul musel vždy být dán a nestačilo, když se držitel pouze domníval, že titul má. Jinými slovy putativní titul na rozdíl od práva římského nebyl dostačující. Za nedostatečný titul byly považovány případy, kdy existovalo „nedorozumění o příčině titulu, anebo, když titul spočíval ve smlouvě zapovězené (§ 879) nebo pro nedostatek formy neplatné, anebo když smlouva pro nezpůsobilost stran smlouvajících jest neplatna.“1 Obecný občanský zákoník stál dále na principu, že tituly držby („causae possessionis“), které mohou být vydržecími tituly, jsou pouze derivativní tituly, neboť tituly originární jsou již sami o sobě důvodem vzniku vlastnického práva. Proto v ustanovení § 1461 obecného občanského zákoníku byly uváděny samé odvozené nabývací způsoby jako koupě, darování, placení, odkaz, atd.

Římské právo naopak většinou stálo na principu, že vydržet lze vlastnictví věcí předaných od  nevlastníka, jsou-li převzaty „v dobré víře, to je v přesvědčení, že ten, kdo je předává, je jejich vlastníkem.“2 Výjimku tvořily případy nabytí věcí kradených či násilně do držby vzatých, kde bylo vydržení vyloučeno již zákonem dvanácti desek. Právní důvod, od něhož byla dobrá víra odvozována, byl chápán velmi extenzivně s ohledem na snahu docílit právní jistoty ve vlastnictví půdy.

Pro úplnost musím zmínit i právní úpravu občanského zákoníku z roku 1950, která s účinností od 1.1.1951 stanovila podmínky oprávněné držby zcela odlišně od úpravy obecného občanského zákoníku. V ustanovení § 145 odst. l bylo stanoveno, že „je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným“. Tato nová formulace pojmu oprávněné držby není sama od sebe diametrálně odlišná od znění § 326 obecného občanského zákoníku, kde se poctivá držba charakterizovala slovy „kdo z pravděpodobných důvodů má za to, že věc, kterou drží, je jeho, je držitel poctivý“, nicméně v návaznosti na ustanovení § 115 a násl. občanského zákona z roku 1950 a ustanovení § 1461 obecného občanského zákoníku vyvstává podstatná změna. Jak již bylo shora konstatováno obecný občanský zákoník v citovaném ustanovení výslovně vyjmenovává právní důvody, na nichž se řádná držba zakládá, kdežto občanský zákoník z roku l950 již v podstatě shodně s dnešní právní úpravou rozmělňuje podmínky vydržení a oprávněnou držbu z hlediska vydržení již blíže nespecifikuje.

Jestliže tedy občanský zákoník z roku 1964 v platném znění používá pro definici oprávněné držby v § 130 formulaci „je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo náleží“ a v ustanovení § 134 již blíže oprávněnou držbu nespecifikuje, pak z historického porovnání vývoje pojmu oprávněné držby a její precizace pro účely vydržení lze dovodit, že náš právní řád překonal tradiční rakouské pojetí a zavedl zcela flexibilní pojetí právního důvodu, od kterého lze dobrou víru držitele odvozovat. Právní důvod, od kterého se dobrá víra odvozuje, nemusí být zcela perfektní, jak vyžadoval obecný občanský zákoník, ale může jít o právní důvod neplatný, nulitní či dokonce putativní, neboť těžiště problematiky držby nespočívá v řešení charakteru a náležitostí právního důvodu jako takového, ale v objasnění okolností, za kterých mohl držitel při zachování potřebné míry opatrnosti nabýt důvodného přesvědčení, že mu věc nebo právo patří.3

Tyto závěry potvrzuje rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.2.200 sp. zn. 22 Cdo 417/98 publikovaný například v časopise Soudní rozhledy č. 8/2001, str. 270-271. Právní věta judikátu zní takto: „Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod („titulus putativus“), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí.“ Skutkově přitom byla řešena situace, kdy žalobce v řízení o určení existence práva odpovídajícího věcnému břemenu na pozemku netvrdil existenci žádného, tedy ani domnělého právního důvodu, od kterého by jeho právní předchůdci odvozovali svou dobrou víru. Obdobně řeší problematiku oprávněné držby za účinnosti zákona č. 145/1951 Sb. (§ 145) i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, publikované pod č. C 283 na straně 113-115, svazek 3, Balák/Púry a kolektiv, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H.Beck, Praha 2001. Podle právní věty tohoto judikátu „Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod. Takovým důvodem může být i smlouva o nabytí vlastnictví k pozemku sousedícím s pozemkem, k němuž má být právo vlastnictví vydrženo.“