1. Subjekty držby

Subjektem držby jsou všichni účastníci občanskoprávních vztahů, tedy jak osoby fyzické, tak osoby právnické. Dá se tedy obecně konstatovat, že o subjektech držby platí to, co o účastnících občanskoprávních vztahů (§§ 7 - 21 občanského zákoníku). Pokud jde o fyzické osoby, nevznikají velké výkladové problémy. Složitější je situace u právnických osob a státu, které nezapadají příliš do definice oprávněného držitele, který drží věc v dobré víře, což předpokládá určitý duševní stav. Tuto problematiku řešil např. nález Ústavního soudu ze dne 8.7.1997, sp. zn. III. ÚS 77/97 a zabýval se tím, zda právnická osoba byla „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře. Řešení pak nalezl v úpravě § 337 OZO, kde se kvalifikace držby právnické osoby prováděla podle dobré či zlé víry orgánu právnické osoby, nikoli podle zástupců či jeho členů. V případě kolegiálního orgánu pak rozhodovala dobrá víra většiny členů. V tomto duchu se tedy odvíjí i současná judikatura. Není-li tedy většina členů statutárního orgánu právnické osoby v dobré víře, nemůže být právnická osoba oprávněným držitelem.

V praxi samozřejmě dochází k dalším problémům, neboť za právnickou osobu nečiní právní úkony jenom statutární orgány, ale i jiní pracovníci nebo členové (viz § 20 odst. 2 občanského zákoníku). Jde vlastně o obecný problém, zda při nabytí držby zástupcem rozhoduje vůle zastoupeného. Ač neexistují nějaká konkrétní rozhodnutí, lze se přiklonit spíše k tomu, že rozhodující je dobrá víra právnické osoby jako takové a  psychický stav osoby jednající z pověření právnické osoby není směrodatný.

K dobré víře státu lze poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.2.2003, sp. zn. 22 Cdo 1115/2001, publikované v časopise Ad Notam č. 3/2003 na str. 65.  Podle tohoto rozhodnutí stát není oprávněným držitelem, nebyl-li se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu patří, již při uchopení držby. Nedostatek dobré víry státu, který se chopil držby, nelze zhojit tím, že věc je předána do správy jinému státnímu orgánu, který o okolnostech nabytí držby není informován. Obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 1050/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, svazek 14, pod č. C 1004 říká, že stát nelze považovat za oprávněného držitele věci, jestliže prodávající kupní smlouvu uzavřel pod bezprávnou výhrůžkou, učiněnou osobou jednající o koupi jménem státu. Nic na tom nemohlo změnit, že stát po uzavření kupní smlouvy vykonával držbu spoluvlastnického podílu prostřednictvím jiných státních zaměstnanců, kteří o bezprávné výhrůžce nevěděli.

Jiný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2002, sp. zn. 22 Cdo 306/2001, publikovaný v Soudních rozhledech č. 5/2003 na str. 157, řeší držbu státu z jiného pohledu. V případě, že státní podnik či národní podnik vykonával obsah práva hospodaření s majetkem státu či obsah práva hospodaření s národním majetkem i vůči majetku, který nebyl ve vlastnictví státu, byl stát držitelem tohoto majetku a státní nebo národní podnik byl pouze detektorem. Toto rozhodnutí má svůj význam pro vydržení ze strany státu.

Judikatura také řešila případ oprávněné držby práva odpovídající věcnému břemeni ve vztahu mezi tzv. socialistickými organizacemi se závěrem, že tato oprávněná držba práva nebyla možná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1.2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, svazek 23, pod č. C 1654 na str. 124).

Držby pozemků sdružených v jednotném zemědělském družstvu se pak týká rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.7.2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR pod č. C 1328. Závěr tohoto judikátu je takový, že družstvo se po sdružení pozemků stalo pouze detektorem a jejich držitelem byl nadále ten, kdo je sdružil. To samozřejmě mělo vliv na to, že nedošlo k přerušení běhu vydržecí lhůty.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2651/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, svazek 2, pod č. C 196 pak mimo jiné řeší skutečnost, že právnická osoba nebyla zapsána v bývalé evidenci nemovitostí jako vlastnice nemovitosti s tím závěrem, že to nevylučuje dobrou víru právnické osoby se zřetelem ke všem okolnostem.

2. Oprávněná a neoprávněná držba

Jak již bylo naznačeno výše, rozlišuje současný občanský zákoník držitele oprávněného (§ 130) a neoprávněného (§ 131). Oprávněná držba je v podstatě držba řádná a poctivá. Neoprávněná držba je pak nepořádná a nepoctivá.

Právě držitel je hlavním subjektem právních vztahů vznikajících v souvislosti s institutem držby. Oprávněný držitel („bonae fidei posesor“) je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří. V opačném případě se bude jednat o držitele neoprávněného („malae fidei posesor“). Aby mohl být držitel pokládán za oprávněného, musí nejen věc fakticky ovládat a nakládat s ní jako s vlastní, ale musí být zároveň v dobré víře, neboť i neoprávněný držitel, může věc fakticky ovládat a nakládat s ní jako s vlastní, ale dobrá víra mu přitom chybí.

Detentor narozdíl od držitele nenakládá s věcí jako s věcí vlastní, nýbrž jako s věcí cizí. Rozlišujícím kritériem u držitele je tedy jeho dobrá víra o tom, že vzhledem ke všem okolnostem a povaze konkrétního případu nakládá s věcí jako s vlastní. Dobrá víra by se dala označit za určitý vnitřní psychický vztah držitele k věci, který bude zcela jistě záviset na jeho osobním přesvědčení, že mu tato věc patří. To samo o sobě nemůže stačit k naplnění požadavku dobré víry u oprávněného držitele. Zřetel musí být brán i na všechny objektivní okolnosti, z nichž lze na důvodné přesvědčení držitele usuzovat. Tak bude zcela logicky vylučovat dobrou víru případ, kdy se někdo zmocní věci protiprávně.1 Komentář k občanskému zákoníku demonstrativně uvádí případy, kdy se někdo zmocní věci „násilím, lstí nebo podvodem, anebo pokud ten, kdo s věcí nakládá, si věc vědomě ponechá, ačkoli mu ji někdo pouze dočasně svěřil“.

Pokud se jedná o pojetí dobré víry jako vnitřního psychického stavu držitele k věci, je zcela nepochybné, že tento stav nepůjde přímo dokazovat. Důležitou roli bude hrát objektivní hledisko dobré víry, tj. okolnosti v nichž se tento stav projevuje. Tyto okolnosti zatěžují jako důkazní břemeno držitele, který je musí v případě sporu prokazovat. Mohou se samozřejmě v průběhu držby měnit, a tak se může stát, že může držitel svou dobrou víru i ztratit. K této ztrátě dojde v okamžiku, kdy vzniknou u držitele s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří. Komentář k občanskému zákoníku hovoří o okamžiku, „kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc patří.“ V tomto případě bude ke ztrátě dobré víry stačit, „jestliže držitel při obvyklé opatrnosti tj. z objektivního hlediska musí dojít k závěru, že mu věc nepatří.“2 Nic na tom nezmění subjektivní dobrá víra držitele. V tomto případě stojí za zamyšlení nad významem subjektivního kritéria dobré víry a jeho dokazováním v případných sporech. Posouzení ztráty dobré víry závisí tedy spíše na vnějších okolnostech a povaze konkrétního případu. Okamžik ztráty dobré víry nastane, jak dovozuje judikatura, již doručením návrhu na zahájení sporu, v němž osoba uplatňuje své právo k věci (R 18/2001). Dále dojde ke ztrátě dobré víry pravomocným rozhodnutím soudu o tom, že věc má být vydána vlastníkovi, či pravomocným rozhodnutím, kterým se určuje vlastnické právo jiné osoby jako vlastníka věci. Zajímavé je i posouzení dobré víry při nabývání věci na základě kupní smlouvy. V tomto případě se musí dobrá víra kupujícího posuzovat již od okamžiku uzavření kupní smlouvy (R 15/1991).

V pochybnostech se má za to, že jde o držitele oprávněného. Tato vyvratitelná právní domněnka vyplývá z § 130 odst.1 občanského zákoníku a má bezpochyby důležitý procesní význam. Nebude-li totiž prokázán ve sporu opak, tj. neoprávněnost držby, jedná se o držbu oprávněnou, resp. oprávněného držitele. Jak již bylo naznačeno, pozice držitele se může po dobu držby měnit, především v závislosti na vnějších okolnostech. Ustanovení § 130 odst. 2 občanského zákoníku přisuzuje oprávněnému držiteli v zásadě stejná práva jako vlastníkovi. Ve vztahu k vlastníkovi se však neprosadí, „vlastník věci může žádat od oprávněného držitele její vydání, ovšem jen do té doby, dokud oprávněný držitel nenabyl věc vydržením (§ 134)“, komentář k občanskému zákoníku.

Ze stejného ustanovení vyplývá i právo oprávněného držitele na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby. Z přiznání stejných práv jako má vlastník držiteli plyne i to, že držitel neodpovídá vlastníkovi za zničení nebo znehodnocení věci. Dokonce má oprávněný držitel právo proti vlastníkovi právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. Tento nárok oprávněného držitele vyplývá z § 130 odst. 3 občanského zákoníku. Pokud jde o cenu takto získaného obohacení vlastníka věci jejím zhodnocením, rozhoduje cena v době vrácení věci. Tento nárok oprávněného držitele se promlčuje podle § 101 občanského zákoníku, tj. v obecné tříleté lhůtě.

Obvyklé náklady související s údržbou a provozem si držitel nese bez nároků na náhradu. Zvláštní problém může nastat v případě, zhodnotí-li oprávněný držitel věc ze záliby či pro okrasu. „Pokud jde o náhradu nákladu učiněného na věc oprávněným držitelem ze záliby či pro okrasu („impensae volupteriae“), občanský zákoník neobsahuje žádnou úpravu. Z povahy věci snad lze soudit, že oprávněný držitel má vůči vlastníkovi rovněž nárok na náhradu nákladů v rozsahu zhodnocení věci.“3. Tento problém odpadne, lze-li tyto investice oddělit, pak zřejmě nelze nutit vlastníka k jejich náhradě. Dalším problémem zřetele hodným bude problém opotřebení věci, jejím užíváním. Stane-li se tak není oprávněný držitel povinen poskytnout vlastníkovi náhradu, což logicky vyplývá z § 130 odst. 2, věta první. Totéž platí i tehdy, jestliže oprávněný držitel věc po dobu oprávněné držby spotřeboval.

Pokud jde o neoprávněného držitele, je této problematice věnován poslední ze tří stručných ustanovení současného občanského zákoníku, konkrétně § 131. Jedná se o držitele ve špatné (zlé) víře(„malae fidei posesor“). Neoprávněný držitel je povinen vždy vydat věc vlastníkovi spolu s jejími plody a užitky a nahradit případnou škodu, která neoprávněnou držbou vznikla. I neoprávněný držitel si může od věci oddělit jen to, čím věc svým nákladem zhodnotil, ovšem jen za předpokladu, že je to možné bez zhoršení podstaty věci (§ 131 odst. 2). Jinak si neoprávněný držitel může proti nároku vlastníka odpočítat pouze náklady nutné pro údržbu a provoz věci, neboli náklady nutné na zachování věci.

Co se právních následků neoprávněné držby týče, neoprávněný držitel především nemůže za žádných okolností nabýt věc do vlastnictví vydržením. Rozdílná od osoby oprávněného držitele je i zákonná ochrana neoprávněného držitele, o které bude blíže pojednáno v závěrečné části této práce. Na tomto místě stojí za zmínku pouze to, že je do značné míry omezena a v úvahu přichází prakticky jen ochrana dle § 5 a § 6 občanského zákoníku. Narozdíl od oprávněného držitele musí neoprávněný držitel za podmínek § 420 občanského zákoníku nahradit vlastníkovi veškerou škodu, která mu vznikla neoprávněnou držbou, tedy i případné opotřebení nebo spotřebování věci. Toto právo vlastníka se bude promlčovat podle § 106 občanského zákoníku (nárok na náhradu škody, nikoli bezdůvodné obohacení), ostatní případy týkající se oddělitelného zhodnocení věci, nákladů nutných na údržbu a provoz věci a náklady na její zachování se promlčují s ohledem na zvláštní úpravu podle § 101 občanského zákoníku.