Běžně se v učebnicích občanského práva hmotného v kapitole o smlouvách uvádí věta: **Smlouva je dvoustranným právním úkonem.** Studenti toto přejímají, a poté to ze sebe soukají také u zkoušek. K tomu dodávají, že je tvořena dvěma jednostrannými adresovanými právními úkony - nabídkou a přijetím. Jenže, je to opravdu tak jednoduché?

Stačí vyjít z § 34 o.z., který říká: **Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.** Právní úkon je tedy projev vůle. V každém subjektu se vytváří jeho vůle, je to vnitřní proces uvědomování si toho, čeho chci dosáhnout. Je to určitý výraz chtění, který je vlastní každému konkrétnímu subjektu.

Vezměme nejjednodušší případ uzavření kupní smlouvy -> osoba **A** prodává, osoba **B** kupuje. **A** učiní nabídku, **B** ji přijme. **A** projevila svoji vůli, provedla právní úkon - ofertu, **B** taktéž projevila svoji vůli a provedla akceptaci. Je jednoznačné, že došlo ke dvěma projevům vůle, ke dvěma právním úkonům. Primárně oba subjekty projevily svoji vůli - stále to jsou dva projevy vůle, které se (má-li dojít u uzavření smlouvy) musí sekundárně shodovat. Nedochází zde k žádnému splynutí těchto vůlí! Vůle se přeci váže pouze ke konkrétnímu subjektu, nemůže se od něho odpoutat a poletovat ve vakuu, kde se střetne s vůlí uniknuvší někomu jinému. M. Zuklínová podává vcelku jednoduché vysvětlení. Znovu se obrací k § 34 o.z. a dochází k závěru, že právní úkon nemusí být pouze projevem vůle (jednoduchý právní úkon), může být i projevem několika vůlí (složený právní úkon). Nemůže nám tedy vzniknout ze dvou projevů vůle jeden, může se však ze dvou projevů vůle vytvořit jeden právní úkon. Z toho vyplývá, že věta **Smlouva je dvoustranným projevem vůle.** je z tohoto hlediska nesmyslnou. Vůle je vždy, jak píše M. Zuklínová, přičitatelná pouze jednomu subjektu.

Co ale se smlouvu jako dvoustranným právním úkonem? Můžeme to třeba rychle zamést pod stůl -> vyjdeme-li z toho, že právní úkon = projev vůle, pak i dvoustranný právní úkon = dvoustranný projev vůle. Zde se však výrazu **dvoustranný** trochu nešťastně používá k vyjádření počtu zúčastněných stran na smlouvě. Lepší by bylo použít výrazu **právní úkon dvou (či více) stran**.

V souladu se vším, co bylo výše řečeno, lze uvést závěr M. Zuklínové -> smlouva je složený právní úkon, k jehož vzniku je třeba zpravidla alespoň dvou projevů vůle, resp. právních úkonů, (rovněž alespoň) dvou smluvních stran.