Právní odpovědnost představuje jednu ze základních a nepochybně také nejstarších právních institutů. Pokud se pokusíme analyzovat vývoj této právní úpravy, nepochybně dospějeme k závěru, že v historii existoval mnohdy velmi protikladný vývoj názorů na postavení a odpovědnost člověka ve společnosti, stejně tak jako na vztah jeho svobody a jeho povinností.

Jednou z takových nepochybně nejvíce kontroverzních otázek současnosti je problematika právní odpovědnosti v souvislosti s poskytováním volného prostoru na Internetu, tedy tzv. právní odpovědnosti za web-hosting. Řada otázek zde však zůstává jak právní teorií tak i praxi dosud zcela neřešena. To se samozřejmě výrazným způsobem projevuje jak v názorech laické veřejnosti, tak i v chování těchto poskytovatelů, kteří - neznaje platnou úpravu - zveřejňují řadu různých smluvních ujednání, která jsou patrně ve svých důsledcích všechna buď přímo absolutně nebo "alespoň" relativně (tedy ve své části) neplatná.

Smyslem tohoto článku je především nastínit tuto problematiku a upozornit na některá problematická ustanovení vybraných zákonných norem.

K některým obecným aspektům

Za cizí obsah je v tomto smyslu třeba považovat elektronická data sítě Internet, náležící jinému subjektu než poskytovateli volného prostoru, která lze přenášet prostředky pro elektronickou komunikaci a v některých případech též uchovávat na záznamových médiích, používaných při zpracování a přenosu dat elektronickou formou (jde např. o webové stránky ve formátu HTML, formátovaný text z libovolného textového editoru, fotografie, hudbu, animace a zvuky apod.).

Volným prostorem se pak rozumí datový prostor na Internetu, kde může být na základě smlouvy tento obsah zpřístupněn.

Poskytovatelem volného prostoru se pak rozumí právnická nebo fyzická osoba, který na základě smlouvy poskytuje na Internetu datový prostor jiným subjektům, a tak zpřístupňuje cizí obsah prostřednictvím počítačové sítě Internet, případně poskytuje další služby s tím spojené.

Je nesporné, že na Internetu dochází také k poskytování vlastního obsahu. S ohledem na řadu odlišností v právní kvalifikaci mezi poskytováním obsahu vlastního a obsahu cizího, se budu v tomto článku zabývat výhradně odpovědností za poskytování obsahu cizího, nikoli tedy těmi případy, kdy subjekt, který obsah zpřístupňuje, je shodný s tím, kterému obsah náleží. Poskytovatelem obsahu je pak konkrétní subjekt, který vytvořil nebo si nechal vytvořit obsah (např. webové stránky) a který má tedy tento obsah (webovou stránku či jiná data) umístěn na diskovém prostoru k tomu vyhrazeném poskytovatelem volného prostoru.

Odpovědnost za cizí obsah

Samotný pojem cizího obsahu lze samozřejmě dále vymezovat a upřesňovat (již jen samotná problematika vymezení pojmů vlastní a cizí obsah by byla nepochybně velmi zajímavým námětem na článek - to snad někdy příště). V tomto směru je však ještě mnoho nevyřešených otázek, a tak nelze jednoznačně konstatovat, zda využívání tzv. vnořených odkazů (embedded link, inlining), příp. využívání rámů (framing), lze označit za obsah vlastní či cizí.; v tomto článku se však těmito aspekty příliš zabývat nehodlám. Podstatný je zásah do práva, příp. navozený protiprávní vztah, o kterém předpokládáme, že objektivně nastane (zda a v jakém případě tomu tak bude či nikoliv, se zde podrobněji zabývat nebudeme, typicky však jde o porušování autorského práva, známkového práva, práva hospodářské soutěže apod.).

Odpovědnost za škodu dle občanského zákoníku

V občanském zákoníku (Zákon č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník v platném znění (dále jen ObčZ, případně občanský zákoník)) je odpovědnost za škodu upravena v jeho části šesté § 415 až § 450. V souvislosti se zaměřením tohoto článku lze výklad rozdělit zejména do následujících oblastí:
· předcházení vzniku škod (zakročovací povinnost, krajní nouze, nutná obrana - vzhledem k rozsahu článku se jimi však dále zabývat nebudeme)
· obecná odpovědnost
· zvláštní odpovědnost
· způsob a rozsah náhrady

Předcházení vzniku škod (prevence)

Právní řád vždy klade důraz na to, aby ke škodě vůbec nedošlo, a proto upravuje určité instrumenty, kterými se má škodě předcházet (jako např. právo zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení, právo odvrátit nebezpečí hrozící v krajní nouzi a právo nutné obrany). Předcházení hrozícím škodám je upraveno v § 415 občanského zákoníku, podle něhož "Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí." Je nesporné, že jde o velmi obecné ustanovení proklamativní typu; v praxi však má velmi široké důsledky. Jak tomu případě takovýchto obecných ustanovení obvyklé bývá, velmi významný podíl na výkladu zde hraje judikatura. Např. bylo odvozeno (Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. Zn. 5 Cmo 347/96.), že v případě, že by banka znala závažné skutečnosti, které by předem vážně ohrožovaly zjištěný podnikatelský plán klienta, přicházela by v úvahu obecná odpovědnost předcházet škodám a odpovědnost s tím související podle § 415 ObčZ, pokud by na tyto okolnosti klienta neupozornila (Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. Zn. 5 Cmo 347/96.) V tomto směru je zde třeba si uvědomit, že toto základní prevenční ustanovení se týká jak škod majetkových, tak i nemajetkových.

Otázka případného porušení výše uvedené povinnosti ze strany poskytovatele volného prostoru je pro další kvalifikaci takovéhoto jednání více než klíčová. Protože neexistuje žádná zvláštní úprava, která by stanovila povinnosti poskytovatelů volného prostoru, bude porušení této obecné povinnosti hlavním právním základem pro jeho případnou odpovědnost. V tomto směru je nepochybně zapotřebí, aby poskytovatel učinil určitá opatření směřující k ochraně práv třetích osob. Naprostá pasivita ze strany poskytovatele vůči jím zpřístupňovaného obsahu může mít za následek porušení povinnosti uvedené v § 415 ObčZ. Jednání poskytovatele, který v rámci svého tržního chování veřejně deklaruje nezájem o svůj obsah, případně prohlašuje (byť pravdivě) svou objektivní nemožnost kontroly tohoto obsahu či snad jednostranně prohlašuje likvidaci stop po osobách, kteří tento obsah na jeho stránky umístili, patrně bude porušením povinnosti ve smyslu § 415 ObčZ.

Obecná odpovědnost za škodu

Tato část se již přímo týká odpovědnosti poskytovatele volného prostoru za cizí (právně závadný) obsah vůči třetím osobám.

V občanském zákoníku pojednává o obecné odpovědnosti za škodu část šestá, hlava druhá, oddíl první. Tento oddíl obsahuje dvě ustanovení, a to § 420 a § 420a. Generálním ustanovením zde však nepochybně je pouze § 420, nikoli § 420a, který pojednává o odpovědnosti způsobené provozní činností. Rubrika obou ustanovení však naznačuje, že zákon považuje i § 420a za obecnou odpovědnost založenou na objektivním principu.

V rámci obecné odpovědnosti dle občanského zákoníku tedy lze rozlišovat odpovědnost subjektivní (dle § 420) a objektivní (§ 420a).

Obecná odpovědnost za škodu na subjektivním základě

Obecná odpovědnost za škodu na subjektivním principu vyplývá z ustanovení § 420 a násl. občanského zákoníku, které stanoví, že "Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti." Z toho vyplývá, že základními předpoklady takové povinnosti jsou:

A. porušení právní povinnosti (existence protiprávního úkonu, který má povahu buď jednání nebo opomenutí)

B. způsobení škody (existence škody)

C. příčinná souvislost mezi způsobením škody a porušením právní povinnosti (tzv. kauzální nexus)

D. zavinění (a to jak nedbalostní, tak i úmyslné)

Ad A) Existence protiprávního úkonu, tedy úkonu contra legem, resp. jednání, které je v rozporu s objektivním právem nebo smlouvou. Protože neexistují žádné zvláštní zákonné povinnosti poskytovatele volného prostoru, bude hrát nejvýznamnější roli výše uvedené porušení § 415 ObčZ (obecná prevenční povinnost). V tomto směru se i několikrát judikatura zabývala otázkou způsobením škody "nedovoleným" způsobem hry při sportovním utkání. Judikatura k tomu uvádí: "Zásadně nelze vyloučit odpovědnost hráče za škodu vzniklou protihráči během sportovní hry na hřišti podle ustanovení § 420 odst. 1 ObčZ." Ustanovení § 420 upravuje ObčZ upravuje právní povinnost a důsledkem jejího porušení je odpovědnost za způsobenou škodu. Hráč může ovšem takto odpovídat za takto způsobenou škodu jen za splnění všech zákonných předpokladů uvedených v ustanovení § 420 ObčZ. Pravidla hry sice nejsou právními předpisy, avšak pro hráče této hry nedodržení pravidel hry znamená nesplnění povinnosti předcházet hrozícím škodám, tj. povinnosti uložené v ustanovení § 415 ObčZ.

Ad B) Škodou se ve smyslu občanského práva rozumí majetková újma (ztráta), kterou lze objektivně vyjádřit (vyčíslit) penězi. (např. škoda vzniklá v důsledku zásahu do práva na ochranu osobnosti - např. zveřejněním nepravdivých údajů o určité osobě).

Ad C) Skutečnost, že škoda musí být důsledkem protiprávního úkonu, vyjadřuje vztah, aby mezi protiprávním úkonem na straně jedné a škodnou událostí na straně druhé existoval vztah příčiny a následku (příčinná souvislost).

Ad D) Při úpravě obecné odpovědnosti za škodu (dle § 420 a násl.) se vychází ze zavinění předpokládaného (nikoli tedy ze zavinění dokazovaného), což znamená, že je to poškozený, kdo musí v jednotlivém případě prokazovat porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), dále vznik a rozsah (výši) škody a příčinnou souvislost mezí způsobenou škodou a porušením právní povinnosti (protiprávním úkonem). § 420 odst. 2 ale zároveň říká, že "Odpovědnosti se občan zprostí, jestliže prokáže, že škodu nezavinil."

V souvislosti s možnými odpovědnostními důsledky pro poskytovatele je třeba zdůraznit, že v případě splnění výše uvedených požadavků nepochybně za způsobenou škodu odpovídat bude. Klíčovou otázkou zde však zůstává, zda vůbec lze hovořit o zaviněném porušení právní povinnosti (a tedy základního předpokladu vzniku této odpovědnosti), pokud poskytovatel neví a ani od něj nelze očekávat, že by věděl, o protiprávnosti obsahu, který poskytuje.

Uvedli jsme, že právní povinností, jejíž porušení může založit odpovědnost za škodu, bude při absenci zvláštní úpravy povinnost dle § 415 ObčZ o předcházení škodám. Vzhledem k poměrně širokému výkladu této povinnosti ze strany soudů předpokládejme, že tuto povinnost má v souvislosti s cizím obsahem i poskytovatel volného prostoru. Aby byla založena obecná subjektivní odpovědnost dle § 420 ObčZ, musí být tato povinnost porušena zaviněně, tedy alespoň z nedbalosti. Pojem nedbalosti občanský zákoník neupřesňuje, a proto se vykládá v souladu s ustanovením trestního zákona.

Nevědomou nedbalost (i ta postačuje ke vzniku odpovědnosti) poskytovatele volného prostoru je tedy třeba vykládat tak, že "poskytovatel nechtěl škodu způsobit, ani nevěděl, že ji způsobit může, avšak vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o tom vědět mohl a měl". Rozhodující zde je vazba "vědět mohl a měl". Vymezení tohoto pojmu je poměrně komplikované, ani trestní zákon jej neupravuje. Podle mého názoru nelze od poskytovatele volného prostoru spravedlivě požadovat takovou míru opatrnosti, která by mu přikazovala monitorovat a zkoumat cizí obsah. Taková kontrola není při stávajícím množství dat a jejich neustálým změnám technicky ani časově možná. Proto zde konstatujeme, že poskytovatele volného prostoru nelze činit odpovědného za cizí obsah na základě zavinění z nevědomé nedbalosti.

Vědomá nedbalost je definována tak, že "poskytovatel nechtěl škodu způsobit, ale věděl však, že ji způsobit může, přičemž bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí". Zde je třeba, aby poskytovatel volného prostoru věděl o možnosti vzniku škody. To v našem případě znamená, že ví, že určitý cizí obsah může být právně závadný. Vše je jasné, pokud poskytovatel obdrží pravomocné rozhodnutí soudu o závadnosti cizího obsahu. Na druhou stranu nelze email od soukromé osoby upozorňující například na porušování autorského práva apriori považovat za jasný důkaz závadnosti cizího obsahu. Takové upozornění je však ze strany poskytovatele volného prostoru třeba patrně prověřit, aby se tak zbavil případné nedbalostní odpovědnosti.

Dle mého soudu tedy obecná odpovědnost poskytovatele volného prostoru dle § 420 ObčZ může vzniknout pouze na základě vědomé nedbalosti, a to pokud tento poskytovatel ví o cizím obsahu a v přiměřeném rozsahu si neověří jeho případnou právní závadnost. Případně ověří, ale dále toho nedbá.

Ještě malá zmínka o obecné odpovědnosti za škodu na objektivním základě (§ 420a ObčZ)

Jak vyplývá z výše uvedeného, obecná odpovědnost založená na subjektivním základě není odpovědností jedinou. V tomto směru je třeba nejprve zvážit otázku, zda nelze poskytování volného prostoru podřadit i pod jiný (speciální) druh odpovědnosti, který by aplikaci odpovědnosti subjektivní vylučoval. Takovou odpovědností je nepochybně odpovědnost objektivní, kde není třeba existence prvku porušení právní povinnosti (což může mít pro poskytovatele zásadní následky - odpovídal by tedy téměř vždy!). Základním problémem je zde především otázka posouzení a vymezení pojmu "škoda způsobená činností, která má provozní povahu", resp. toho, zda poskytování volného prostoru touto činností je či nikoliv. Vzhledem k rozsahu tohoto článku se zde však omezím pouze na konstatování, že dle mého soudu se touto odpovědností činnost poskytovatelů volného prostoru neřídí. Připouštím však, že v tomto směru lze jen těžko argumentovat jednoznačně.

Zvláštní druhy odpovědnosti

Případy zvláštní odpovědnosti jsou upraveny v § 421 až 437 ObčZ. Vzhledem k odpovědnostní problematice poskytovatelů webhostingu za obsah, která je hlavním předmětem tohoto článku, však lze v tomto případě aplikovat zejména odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§ 424 ObčZ). S ohledem na rozsah se tímto dále zabývat nehodlám. Pouze bych však zmínil, že jako jednání odporující dobrým mravům si lze jistě představit takové jednání poskytovatele, který - byť v souladu se smluvními podmínkami - začne bezdůvodně uzavírat přístup k obsahu jiných subjektů. Takový šikanózní výkon práva by patrně mohl splňovat předpoklady ke vzniku této zvláštní odpovědnosti.

Společná odpovědnost

Spoluodpovědností za škodu se rozumí odpovědnost v případech plurality odpovědných subjektů. Jde tedy o takové situace, kdy za škodu odpovídá více osob. V případě takové odpovědnosti pak občanský zákoník stanoví jako pravidlo odpovědnost solidární. To znamená, že v případě více škůdců může poškozený subjekt požadovat úhradu celé škody na kterémkoliv z nich.

V případě solidární odpovědnosti mají pak subjekty stanovenu povinnost vypořádat se navzájem podle účasti na způsobení vzniklé škody. Otázka spoluodpovědnosti má svůj význam v případě odpovědnosti poskytovatele volného prostoru a poskytovatele obsahu zároveň. Takto vzniklá škoda může být způsobena jednak "primárně" poskytovatelem závadného obsahu (který tak porušuje například autorskoprávní normy) a zároveň "sekundárně" poskytovatelem volného prostoru (který porušuje obecnou povinnost stanovenou v § 415 ObčZ).

Vzhledem ke komplexní povaze materiálu bylo nutno příspěvek rozdělit na dvě části. Druhá (podstatně kratší) vyjde zítra a budeme se v ní věnovat způsobu náhrady škody a odpovědnosti dle obchodního zákoníku a autorského a trestního zákona. - pozn. red.

Způsobem náhrady škody se rozumí určení formy, jakou se škoda nahrazuje. Rozsahem náhrady škody pak určení výše této náhrady. Samotnou náhradou škody se konečně rozumí právně relevantní jednání, jehož podstatou je odstranění nebo zmírnění důsledků, které byly škodou způsobeny.

V souvislosti s určením způsobu a rozsahu náhrady škody je dále třeba zmínit také otázku vyčíslení případné škody. Pro vyčíslení případné škody je nepochybně velmi podstatné zjistit, jak často byl právně závadný obsah čten popřípadě kopírován (stahován koncovým uživatelem). To platí hlavně u jiných než textových souborů (hudba, video).

V případě stránek WWW lze toto nejčastěji vysledovat prostřednictvím monitoringu FTP přístupů. Nejen v těchto případech, ale v řadě dalších (např. IRC apod.) se tak činí prostřednictvím tzv. log files. S tím nepochybně souvisí otázka archivace a případná integrita obsahu těchto log files. V našem právním řádu navíc neexistuje povinnost poskytovatelů volného prostoru tyto log files archivovat. (Tomu jsem se na stránkách Lupy již věnoval zde.) Tyto log files přitom představují nenahraditelný důkazní prostředek v soudním řízení; jedině prostřednictvím těchto log files lze identifikovat pravého poskytovatele obsahu (content providera), resp. uploadera, stejně tak jako určit, jak často byl tento obsah čten. Vzhledem k zásadě minimalizace ukládaných dat v informačních systémech se však tato data (log files) průběžně odstraňují, čímž je prakticky znemožněno jak určení osoby, která tento závadný obsah na své stránky umístila, tak i přesné vyčíslení případné škody. Stanovit povinnost uchovávat tyto log files v přiměřené míře by patrně mohlo být účelné, stejně tak jako povinnost zajistit integritu dat (log files), např. prostřednictvím zaručeného elektronického podpis.

Odpovědnost dle obchodního zákoníku

Stejně tak, jak je tomu v případě úpravy v občanského zákoníku, i v zákoníku obchodním (Zákon č. 513/1991 Sb. Obchodní zákoník; v platném znění (dále jen ObchZ, případně obchodní zákoník) je upravena odpovědnost za škodu. Její aplikace však bude s ohledem na posuzovanou problematiku spíše výjimečná, a to i v případě, že poskytovatel bude podnikatel.

Odpovědnost dle autorského zákona

Jednou z nejčastěji porušovaných norem na Internetu je bezesporu autorský zákon (zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů - dále jen AutZ, případně autorský zákon). Tento zákon uvádí ve svém 5. dílu tři skupiny nároků (a tedy sankcí) plynoucích z porušení tohoto zákona. Těmito nároky jsou zvláštní nároky podle § 40 odst 1 a 2 AutZ, právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 40 odst. 3 AutZ). Nárok na náhradu škody je upraven v občanském zákoníku (viz. výše). Případná odpovědnost poskytovatele volného prostoru za škodu způsobenou porušením autorského práva ze strany poskytovatele obsahu je tedy zcela stejná, jako u obecné odpovědnosti za škodu.

Odpovědnost dle trestního zákona (Zákon č. 140/1961 Sb. Trestní zákon; v platném znění (dále jen TrZ, případně trestní zákon)

V souvislosti s výše uvedeným nelze také současně vyloučit možnost vzniku trestněprávní odpovědnosti. Vyjma některých obecných kategorií trestných činů. kterými se zde zabývat nebudeme, může jít o následující trestné činy:
· Porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi (§ 152 TrZ)
· Neoprávněné nakládání s osobními údaji (§ 178 TrZ)
· Poškození a zneužití záznamu na nosiči informací (§ 257a TrZ)

Stejně tak lze hovořit o možném výskytu i dalších trestných činů, jejichž spáchání Internet výrazně usnadňuje. Jde zejména porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu (§ 150 TrZ) a porušování průmyslových práv (§ 151 TrZ). Těmi se však s ohledem na rozsah tohoto článku zabývat nehodláme.

V případě naplnění všech znaků trestného činu pak lze na poskytovatele volného prostoru pohlížet jako na pachatele (§ 9 odst. 1 TrZ), případně spolupachatele (§ 9 odst. 2 TrZ) či účastníka (§ 10 TrZ - organizátora, návodce či pomocníka). Vyjma trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji (§ 178 TrZ), který lze spáchat též z nedbalosti, však jde zejména o úmyslné trestné činy. Nedomníváme se, že by trestní odpovědnost poskytovatelů volného prostoru byla až tak častým jevem.

Odpovědnost dle dalších předpisů

Vzhledem k velmi průřezové úpravě odpovědnosti v našem právním řádu patrně nelze v příspěvku tohoto rozsahu plně zohlednit všechny možné odpovědnostní důsledky poskytování volného prostoru. Lze např. také hovořit o možné odpovědnosti z dalších zákonů (např. ze zákona č. 37/1995 o neperiodických publikacích; v platném znění), vzhledem k rozsahu toto však zde řešit nelze.

Závěr

Jak vyplývá z výše uvedeného, poskytovatel volného prostoru může být za určitých podmínek odpovědný v rozsahu § 420 ObčZ za nedbalostní porušení § 415 ObčZ. Nedbalost pak spočívá v tom, že ví o cizím obsahu a neověřil jeho závadnost, nebo jí ověřil a zjistil a cizí obsah neodstranil.

V tomto směru je však třeba hodnotit otázku znalosti závadného obsahu, resp. skutečnost, nakolik je poskytovateli volného prostoru znám, či může být znám obsah, resp. nakolik od něj lze očekávat, aby obsah prostoru, který poskytuje, znal, případně i kontroloval. V tomto směru je tedy třeba vyslovit především následující: · poskytovatel volného prostoru nepochybně odpovídá za cizí obsahy, které mu jsou známy, případně mu měly být známy a je technicky schopen a může být od něj rozumně očekáváno uzavření přístupu k nim · poskytovatel volného prostoru pak patrně neodpovídá za cizí obsahy, které není technicky schopen kontrolovat

V některých - spíše výjimečných - případech pak může být odpovědný i podle úpravy v obchodním zákoníku, případně též odpovědný trestněprávně.

Článek představuje autorský separát jiného (podstatně obsáhlejšího) článku, který byl publikován v časopise Právník č. 11/2001 a jehož autoři jsou Ján Matejka a Jiří Čermák.