První část článku nazvaná "Jurisdikce a rozhodné právo"obsahuje několik "dorbných" chyb, ale sama o sobě ještě není snůškou nesmyslů. Pomineme-li slučování mezinárodního práva veřejného a soukromého, podivného třídění norem EU, najdeme zde perlu v podobě doporučení: "Pokud se tak nestane (tj. pokud není sjednána volba práva), nezmiňovat se o volbě práva s tím, že dojde k aplikaci mezinárodní normy..." kromě toho, že to vůbec nemusí být pravda (aplikace mezinárodní normy nemusí vůbec nastat pokud příslušná mezinárodní norma neexistuje), tak mne zaujala tato věta i z logického hlediska, neboť vlastně říká, že "pokud jste volbu práva nezmínili, tak jí nezmiňujte ...". Skutečná rada nad zlato. Druhá část pojmenovaná "Mezinárodní autorské problémy" je chyb plná.

Internet s sebou přináší mnoho právních nejasností, ale pokud zákon říká, že "barva je modrá", tak nikdo nemůže tvrdit, že je červená. Jiná věc je, že některé pojmy zcela jasné v našem "reálném"světě se špatně vykládají v "kyberprostoru" internetu. Nelze ale zcela překrucovat samotný základ právní normy. Posuďte sami.

Ing. Smejkal si podle mne plete otázku "rozhodného práva" a "věcné působnosti autorského zákona" (kterou ještě pro větší zmatení čtenáře nazývá "příslušností", což je pojem práva procesního - příslušnost soudů). Věcnou působnost autorského zákona (AZ) musíme odlišit od problematiky určení autorského práva konkrétního státu jako rozhodného práva k posouzení dané věci. Věcná působnost AZ určuje, zda je dané dílo s mezinárodním prvkem dle našeho AZ chráněno, kdežto problematika určení rozhodného práva se zabývá otázkou, zda se český AZ bude jako celek na daný akt užití (zneužití) díla aplikovat. Abychom se mohli zabývat věcnou problematikou podle našeho AZ, musí soud dospět k závěru, že je třeba použít náš autorský zákon, což musí předcházet vymezení věcné působnosti tohoto zákona. Věcná působnost se posuzuje přímo podle ustanovení AZ, kdežto otázka aplikovatelnosti AZ jako celku se řeší pomocí norem mezinárodního práva soukromého (konkrétně Bernské úmluvy - RÚB).

Autor hned zpočátku správně tvrdí, že zásada teritoriality uvedená v RÚB říká, že ochrana autorských práv se řídí právní úpravou státu, kde se ochrana uplatňuje, tedy toho státu, kde k výše uvedenému aktu (zne)užití díla došlo (lex loci protectionis). Tento princip je vyjádřen na několika místech RÚB, například v článku 5 odst. 2, článku 6bis odst. 3 a dalších. Pojem RÚB je trochu zavádějící a může budit dojem, že je třeba vždy užít práva toho státu, kde probíhá soudní řízení (lex fori). Tomu tak ale není a je třeba aplikovat právo státu, kde došlo ke (zne)užití díla, neboť proti tomuto jednání hledá oprávněný subjekt ochranu.

Na tuto zásadu však ing. Smejkal okamžitě zapomíná (?) a o několik řádků níže tvrdí, že rozhodným právem je právo státu, kde má autor nebo jiná oprávněná osoba sídlo (!) a navíc tento stát ztotožňuje se státem původu díla podle čl 5 odst. 4 RÚB, což je zase úplně něco jiného !! (viz tento článek RÚB).

Mezi tím ještě stačí chybně ztotožnit akt "sdělování díla veřejnosti" (§18 AZ a čl. 8 smlouvy WIPO o právu autorském (WCT), popřípadě čl. 3 návrhu Směrnice ES o harmonizaci některých aspektů práva autorského a práv souvisejících v informační společnosti) se "zveřejněním díla" (§4 AZ nebo čl. 3 odst. 3 RÚB). To je ale ve světle ostatních chyb jenom malý detail.

Autor se dále drží své chybné úvahy o "rozhodném právu podle státu původu díla" a tvrdí celou řadu nesmyslů. Například, že podle práva státu původu díla se řídí právní režim užití díla, doba ochrany apod. Není tomu tak. Všechny tyto složky se podle principu teritoriality řídit právem státu, kde došlo k (zne)užití díla. Jedině otázka, kdo je autorem díla, se bude řídit podle práva státu původu díla (§5 odst. 4 RÚB), a to ještě není přímo v RÚB nikde upraveno, a jde spíše o doktrinální výklad.

Pak doc. Smejkal odbíhá k otázce uzavírání smluv (licencí) a nakonec se bez souvislosti opět vrací k zpřístupnění díla prostřednictvím internetu. Zdá se, jakoby autor nedokázal odlišit tři samostatné otázky k posouzení: otázku rozhodného práva pro akt zpřístupnění díla na internetu (upload, tj. sdělování díla veřejnosti dle §18 AZ)), otázku rozhodného práva pro akt stahování díla koncovým uživatelem (download - tj. rozmnožování díla dle §13 AZ) a nakonec určení rozhodného práva při uzavírání autorských smluv (licencí).

Autor pak nabízí čtenáři další řadu chyb a nepřesností. Podle něj by mělo být aplikováno právo teritoriální (takové právo musí být aplikováno, problém ale je, které to je), zavádí pojem směrnice EU (jde o směrnice ES nebo u těch straších o směrnice EHS) atd.

V závěru autor nejdříve správně tvrdí, že "údajné porušení těchto práv tímto jednáním (tj, při stahování -rozmnožování - díla koncovým uživatelem) by mělo být posuzováno podle práv státu, kde k aktu porušení autorských práv došlo, tedy kde se nachází osoba, jež útok proti zájmu chráněnému zákonem provedla" (čímž nakonec popírá svou vlastní chybnou teorii o zemi původu díla - čtenáři vyber si :-). Hned v další větě ale slučuje tento akt (stahování díla) se  zpřístupněním díla, a tak budí dojem, že kritérium místa koncového uživatele platí i pro akt zpřístupnění díla prostřednictvím internetu (tedy při uploadu na server). To je trochu matoucí. Tato část je sice poměrně originální a mám dojem, že ve světě zcela ojedinělá, ale to jediné bych ing. Smejkalovi nevytýkal. V tom právě tkví problém internetu - ve faktickém posouzení některých skutečností, jako je například "místo užití díla".