Není tomu tak dávno, kdy bylo možno užívat elektronický podpis v soukromoprávních vztazích pouze na základě úpravy obsažené v občanském zákoníku. Tehdejší právní úprava byla především z pohledu soukromoprávního vcelku vyhovující a plně tak respektovala zásadu smluvní svobody. Jako nepříliš vyhovující se však zdála být ne zcela jasná a ucelená úprava elektronické komunikace se státními úřady v oblasti práva veřejného. Zejména z těchto důvodů došlo k legislativní iniciativě Společnosti pro informační společnost (dále jen SPIS) , která nakonec vyústila v přijetí zákona o elektronickém podpisu.

Jedním z prvních signálů otevírajícím prostor pro přípravu tohoto zákona byl dokument nazvaný Státní informační politika - cesta k informační společnosti, ve kterém bylo mimo jiné konstatováno, že pro rozvoj informační společnosti v České republice chybí legislativní zázemí, které by se zabývalo oblastí elektronického obchodu, elektronického podpisu a používání dokumentů v elektronické podobě. Hlavním cílem tohoto dokumentu je poskytnout subjektům, které chtějí elektronickou formu styků ve svých vztazích s okolním prostředím využívat, jistotu, že se již jedná o dostatečně bezpečnou, prakticky i formálně akceptovanou formu jednání. Jedním z prioritních úkolů je zde uzákonit elektronický podpis (tedy spolehlivě potvrdit identitu uživatele, který provádí jakoukoli transakci prostřednictvím telekomunikační sítě) a dát dokumentům v elektronické podobě stejnou právní váhu jako dokumentům klasickým.

Při samotné tvorbě tohoto zákona se pak vycházelo z návrhu vzorového zákona UNCITRAL o elektronickém obchodu (dále jen Modelová zákon UNCITRAL) , na jehož základě byl vytvořen první návrh tohoto zákona, předložený Poslanecké sněmovně ČR ke schválení v listopadu 1999, a který byl však pro nesystematické zpracování, vnitřní rozpory a řadu dalších odborných chyb vrácen k přepracování .

V prosinci 1999, byla přijata směrnice Evropské Unie pro elektronický podpis (dále jen Směrnice). Krátce po tomto přijetí došlo ke shodě zástupců Úřadu pro státní informační systém a SPISu na dalším společném postupu při prosazování přijetí zákona o elektronickém podpisu. Právě z tohoto postupu pak vycházel další (druhý) návrh zákona o elektronickém podpisu, který byl v červenci 2000 pod číslem 227/2000 Sb. přijat Parlamentem ČR.

Dnešní zákon tedy vychází především jak z výše uvedené Směrnice, tak i z Modelového zákona UNCITRAL. Stejně tak jako obě tyto normy reagoval i tento zákon na stále častější úpravy této problematiky ve světě. Prvním dnem měsíce října minulého roku se stal tedy účinným zákon č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (dále jen ZoEP), čímž Česká republika zároveň v této oblasti harmonizovala svoji legislativu s legislativou ES.

ZoEP ve své dnešní podobě pamatoval i na příslušné změny souvisejících právních norem jako jsou občanský zákoník, zákon o správě daní a poplatků, správní řád, občanský soudní řád a na změnu trestního řádu. De lege ferenda si však nelze odpustit poznámku, že na změny řady dalších, a to neméně souvisejících předpisů, však bohužel již nepamatoval. Na stejném základě je i častý výskyt gramatických a typografických chyb nacházejících se v této normě. V tomto směru lze očekávat řadu dalších dílčích novelizací.

Podstatným prvkem této normy je existence orgánu, který vykonává dozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem. Podle dřívějších verzí zákona měl být tento dohled vykonáván samostatným Úřadem pro elektronické podpisy. Zákonodárce však nakonec svěřil příslušné kompetence a povinnosti Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen Úřad).

Postavení tohoto Úřadu upravil nejprve zákon č. 101/2000 Sb. ČR o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů . ZoEP však tuto normu novelizoval, čímž stanovil výše zmíněný dohled a řadu dalších povinností. Problematika ochrany osobních údajů, jakkoli blízká problematice osobních podpisů, je ale po věcné stránce velmi rozdílná, a tak nezbývá než doufat, že se Úřad dobře a rychle vyrovná se dvěma dosti odlišnými úkoly.

K tomu, aby tento zákon vešel plně v život, je však zapotřebí nejprve provést některá jeho ustanovení vyhláškou . Pro oblast orgánů veřejné moci se navíc předpokládá též přijetí souvisejícího prováděcího nařízení vlády. Tyto prováděcí předpisy jsou v současné době v prvním stádiu legislativního procesu a jejich obsahu se budeme věnovat níže. Zde je však navzdory řady názorů třeba konstatovat, že v oblasti soukromoprávní již nic nebrání smluvním stranám (ani v minulosti nebránilo), aby byl elektronický podpis plně zaveden.