1. ledna letošního roku vstoupila v účinnost poměrně významné novela občanského zákoníku (ObčZ). Tato novela vyšla ve Sbírce zákonů pod č. 367/2000. Novela vtěluje do ObčZ tzv. spotřebitelské smlouvy, zcela nově jsou upravena ustanovení o zástavním a zadržovacím právu, některé dílčí změny jsou provedeny u věcných břemen a vkladních knížek. Tento text se věnuje úpravě spotřebitelských smluv, jejichž úprava v ObčZ je kompletně nová, do té doby u nás nikterak právně upravená.

Spotřebitelské smlouvy

Tzv. spotřebitelské smlouvy jsou tedy institutem, který byl našemu soukromému právu prozatím neznámý. Úprava těchto smluv je ovšem mj. nezbytná pro dosažení kompatibility našeho právního řádu s legislativou Evropských společenství (ES) a zároveň je úprava spotřebitelských smluv jedním z nástrojů ochrany slabší smluvní strany, tedy ochrany, jejíž úprava v ObčZ je právem považována za aktuální a naléhavou. Zákonem č. 367/2000 Sb. dochází v oblasti spotřebitelských smluv k promítnutí tří směrnic ES do našeho právního řádu. Jsou to

a. směrnice rady 93/13/EHS z 5.4.1993 o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách;

b. směrnice rady 85/577/EHS z 20.12.1985 o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní provozovnu;

c. směrnice Evropského parlamentu a rady 97/7/EC z 20.5.1997 o ochraně spotřebitele z hlediska smluv sjednávaných na dálku.

V souladu se zákonodárstvím ES nejsou spotřebitelské smlouvy zvláštním smluvním typem (je to vcelku logické), proto je jejich úprava v občanském zákoníku provedena v jeho páté hlavě první části, uvozené záhlavím spotřebitelské smlouvy (§ 52 - 57). Z hlediska systematiky občanského zákoníku se opět jedná o nepříliš šťastné a nedůsledné řešení. Pokud je spotřebitelským smlouvám vymezena samostatná hlava, mělo se tak stát i v úpravě obecných ustanoveních o smlouvách (§ 43 - 51) či, a to by zřejmě bylo systematicky nejlepší řešení, uvést hlavu pátou záhlavím smlouvy a tuto hlavu následně rozdělit do dvou oddílů, oddíl první - obecná ustanovení o smlouvách, oddíl druhý - spotřebitelské smlouvy. Tak jako tak, tato problematika spadá do obecné části závazkového práva, tedy do osmé části občanského zákoníku, ovšem toto systematické uspořádání není možné v současném občanském zákoníku dodržet, problematika systematického uspořádání bude definitivně a (doufejme) uspokojivě vyřešena až v novém občanském zákoníku, jehož věcný záměr je právě zpracováván (K. Eliášem a M. Zuklínovou).

Úprava spotřebitelských smluv v občanském zákoníku je provedena způsobem tím, že v ustanoveních § 53 a  54 jsou upraveny tzv. smlouvy uzavírané na dálku, v ustanoveních § 57 je provedena úprava tzv. smluv uzavíraných mimo provozovnu a ustanovení § 55 a 56 jsou obecná pro všechny smlouvy, v nichž vystupuje dodavatel a spotřebitel. Je patrné, že tato úprava není příliš přehledná (veškerá ustanovení jsou prosta záhlaví), natož pak hovořit o nějaké logické struktuře (kupř. obecná ustanovení o spotřebitelských smlouvách by měla být na začátku či na konci této hlavy). Novela bohužel, pro mě z nepochopitelných důvodů, nepřevzala do svého znění doslovný vládní návrh, který spotřebitelské smlouvy přehledně členil (záhlavím) na smlouvy adhézní, smlouvy uzavírané mimo provozovnu a smlouvy uzavírané na dálku. Zejména vypuštění úpravy adhézních smluv je zarážejí, tato problematika měla být v zákoně upravena již dávno, samozřejmě ku prospěchu slabší smluvní strany (srov. např. vládní návrh zákona č.367/2000 - " ... adhézní smlouvy, které jsou zcela nebo v podstatné části vyhotoveny písemně, musí být vyjádřeny jednoduchým jazykem a obecně srozumitelným způsobem. V pochybnostech významu jejich ujednání platí výklad pro spotřebitele příznivější."

Spotřebitelské smlouvy - obecně

V prvé řadě pokládám za žádoucí uvést fakt, že spotřebitelské smlouvy nejsou a býti ani nemohou, zvláštním smluvním typem, ačkoliv je jejich název v tomto směru dosti zavádějící. Spotřebitelské smlouvy v podstatě pouze vymezují charakter té které smlouvy, kupř. smlouvy kupní, smlouvy o dílo apod., a s tím spojené další právní účinky zákonem výslovně zmiňované.

Za spotřebitelské smlouvy jsou zákonem považovány smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy upravené v osmé části ObčZ, a to za situace, kdy jsou smluvními stranami na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Výčet smluv je pochopitelně příkladmý, dále je možno k nim zařadit např. smlouvu o úschově, smlouvu příkazní, smlouvu o prodeji v obchodě a další, samozřejmě za splnění podmínky existence vztahu dodavatel - spotřebitel.

Dodavatelem zákon rozumí osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti.(srov. ust. § 2 ObchZ). Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti.

Z uvedeného vyplývá, že smlouvu, jež by měla charakter spotřebitelské, nikdy nemohou uzavřít podnikatelé jakožto smluvní strany v rámci své podnikatelské činnosti.

U všech spotřebitelských smluv bez výjimky platí, že se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele a zároveň se spotřebitel nemůže platně vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Takovéto případné ujednání ve smlouvě by tudíž bylo neplatné.

Další z důležitých pravidel a zároveň prostředků k ochraně slabší smluvní strany je ustanovení § 56 odst. 1 ObčZ, totiž že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (toto se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění nebo cenu plnění). Uvedené platí za předpokladu, že se spotřebitel nedovolá neplatnosti takovýchto ujednání a pokud by takové ujednání ovlivňovalo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. V tomto smyslu zákon tedy presumuje, že spotřebitelské smlouvy nejsou v rozporu s požadavkem dobré víry znamenající k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a je zásadně na spotřebiteli, aby se eventuelně dovolal neplatnosti zmiňovaných ujednání.

Zákon v ustanovení § 56 odst. 3 podává výčet takových nepřípustných smluvních ujednání, dlužno dodat, že se jedná o výčet demonstrativní, nic tedy není na překážku aby byl rozšířen i na jiná smluvní ujednání, samozřejmě za předpokladu, že tato znamenají v konkrétním daném vztahu k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech.

V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí vždy výklad pro spotřebitele příznivější - opět jeden z instrumentů ochrany slabší smluvní strany. Je ovšem důležité připomenout, že se v tomto případě půjde o výklad významu té které smlouvy, nikoli o možná přání a představy spotřebitele.

Smlouvy uzavírané na dálku (tzv. distanční smlouvy)

Jednou ze dvou forem spotřebitelských smluv výslovně upravených zákonem jsou smlouvy uzavírané na dálku, tzv. distanční smlouvy. Pro uzavření těchto smluv jsou tedy použity prostředky komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran. Zákon prostředky komunikace na dálku rozumí všechny prostředky s výjimkou písemného styku, provozované podnikatelem , k jehož předmětu činnosti náleží poskytování jednoho nebo více prostředků komunikace na dálku, a to zejména neadresovaný i adresovaný tisk, typový dopis, reklama v tisku s objednávkovým tiskopisem, katalog, telefon s lidskou i bez lidské obsluhy, rozhlas, videotelefon, videotext, elektronická pošta, fax, televize.

Půjde tedy např. o dnes tolik "populární" letáčky a tiskoviny distribuované do poštovních schránek občanů, inzeráty v tisku s formou objednávky, ale také kupř. obchody prostřednictvím internetu, strmě nabývajících na četnosti, teleshoping, e-mail apod.

Podnikatel nabízející uzavření smlouvy touto formou samozřejmě musí splňovat zákonnou podmínku, totiž že poskytování jednoho nebo více prostředků komunikace na dálku je předmětem (jedním z předmětů) jeho podnikatelské činnosti.

Při použití prostředků komunikace na dálku musí být obsahem návrhu informace nutné k uzavření smlouvy ve smyslu obecných náležitostí smlouvy a podstatných náležitostí smlouvy stanovených v osmé části ObčZ. Návrh tedy musí být mj. dostatečně určitý a musí z něj vyplývat vůle navrhovatele být vázán v případě jeho přijetí. Je nezbytné a navýsost správné, že tyto informace musí být poskytnuty určitým a srozumitelným způsobem s přihlédnutím k zásadám dobré víry a k ochraně osob, zejména nezletilých nebo spotřebitelů. Spotřebiteli musí být s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy poskytnuty zejména tyto informace:
- obchodní jméno a IČO dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby,
- název a hlavní charakteristika zboží nebo služeb,
- cena zboží nebo služeb,
- daň včetně poplatků,
- náklady na dodání (např. poštovné a balné),
- způsob platby, dodání nebo plnění,
- poučení o právu na odstoupení s výjimkou některých případů (viz ustanovení § 53 odst. 7 ObčZ),
- náklady na použití komunikačních prostředků na dálku,
- doba, po kterou zůstává nabídka nebo cena v platnosti.

Zákon přímo nedefinuje termín dostatečný předstih, půjde zřejmě o lhůtu umožňující spotřebiteli s rozmyslem a v dostačeném čase uvážit eventuelní uzavření smlouvy, což bude záležet na konkrétním případě a jeho okolnostech. Dodavatel bude muset tyto informace poskytnout pokaždé, neboť nikdy nebude jisté, zda-li konkrétní zákazník smlouvu nakonec uzavře či nikoli.

Při nedodržení povinnosti poskytnutí výše uvedených informací má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy, a to ve lhůtě 3 měsíců od převzetí plnění.

Zákon dále předepisuje dodavateli povinnost po uzavření smlouvy při použití prostředků komunikace na dálku nejpozději však před plněním poskytnout spotřebiteli písemně tyto informace:
- obchodní jméno a IČO dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby,
- informace o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy,
- informace o službách po prodeji a o zárukách,
- podmínky pro zrušení smlouvy, pokud není určena doba platnosti nebo platnost je delší než jeden rok.

Vyjma prvého případu se jedná o bližší informace, jež se poskytují v závislosti na uzavření smlouvy konkrétnímu spotřebitelovi. Dodavatel musí dostát striktní povinnosti poskytnout tyto informace nejpozději před plněním, jinak má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy, a to do tří měsíců od převzetí plnění.

Spotřebitel má právo odstoupit od distanční smlouvy do 14 dnů od převzetí plnění, bez dalšího a za jakékoliv situace, vyjma případu, kdy není možné odstoupení od smluv:
- na poskytnutí služeb, jestliže s jejich plněním bylo s jeho souhlasem započato před uplynutím lhůty 14 dnů od převzetí plnění,
- na dodávku zboží nebo služeb, jejichž cena závisí na výchylkách finančního trhu nezávisle na vůli dodavatele,
- na dodávku zboží upraveného podle přání spotřebitele nebo pro jeho osobu, jakož i zboží, které podléhá rychlé zkáze, opotřebení nebo zastarání,
- na dodávku audio a video nahrávek a počítačových programů, porušil-li spotřebitel jejich originální obal,
- na dodávku novin, periodik a časopisů,
- spočívajících ve hře nebo loterii.

Jedná se o případy, kdy by možnost odstoupení od smlouvy spotřebitelem byla vůči dodavateli zcela zjevně nespravedlivá a spotřebiteli by v těchto případech dávala značnou, neopodstatněnou výhodu.

Zákon přiznává spotřebiteli právo, odmítnout prostředky komunikace na dálku a uzavřít tudíž smlouvu jiným způsobem. Výslovný předchozí souhlas spotřebitele při uzavírání distanční smlouvy je nutný při použití automatického telefonního systému bez lidské obsluhy jakož i při faxovém přístroji. Další ze spotřebitelových výhod je možnost nevrátit dodavateli jeho plnění a ani jej o tom vyrozumět, poskytuje-li dodavatel plnění spotřebiteli bez objednávky.

V ustanovení § 54 jsou vyjmenovány smlouvy, na něž se nevztahují ustanovení o smlouvách distančních. Jde o situace, kdy by aplikace ustanovení o smlouvách uzavíraných na dálku byla reálně neuskutečnitelná, či by znamenala nepřekonatelné obtíže (např. smlouvy na dodávku potravin, nápojů, zboží běžné potřeby, smlouvy o ubytování, dopravě, stravování, smlouvy uzavírané prostřednictvím prodejních automatů, smlouvy o finančních službách podle zvláštních zákonů apod.).

Smlouvy sjednávané mimo provozovnu (tzv. podomní obchody)

Tato forma spotřebitelských smluv je dnes v praxi velmi frekventovaná a bylo žádoucí ji zákonným způsobem regulovat. Zákonná úprava je odrazem situace, kdy spotřebitel nemá při podomních obchodech dostatek časového prostoru pro racionální úvahu při tvorbě vůle a zároveň je silně ovlivňován dodavatelem.

Základním principem ochrany spotřebitele je zde široká možnost odstoupení od smlouvy. Předně platí, že byla-li spotřebitelská smlouva uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele nebo nemá-li tento žádné stálé místo k podnikání, může spotřebitel od smlouvy písemně odstoupit do 7 dnů od jejího uzavření. Tato lhůta může být prodloužena až na jeden měsíc, to v případě, že by dosud nedošlo ke splnění dodávky zboží či služeb dodavatelem Uvedené se nevztahuje na smlouvy, u nichž si spotřebitel výslovně sjednal návštěvu dodavatele za účelem objednávky - postup opačný by byl naprosto proti logice věci.

Na právo odstoupit od smlouvy musí dodavatel spotřebitele písemně upozornit nejpozději při uzavření smlouvy. Takovéto upozornění musí obsahovat i označení osoby, u níž je třeba toto právo uplatnit (nemusí se pochopitelně vždy jednat o dodavatele), včetně bydliště či sídla takové osoby. Pokud dodavatel tuto svoji povinnost nesplní má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy do 1 roku od jejího uzavření.

V ustanovení § 57 odst. 4 jsou vyjmenovány smlouvy, na něž se nevytahuje ustanovení o podomních obchodech. Výčet je taxativní, jedná se o kupř. smlouvy na dodávku potravin nebo jiného zboží běžné spotřeby dodávaného stálými doručovateli do domácnosti spotřebitele nebo do jiného jím určeného místa či smlouvy jejichž předmětem je výstavba, prodej, nájem nebo jiné právo k nemovitosti.

Závěrem

Hodnocení zákonné úpravy spotřebitelských smluv není jednoznačné. Samozřejmě, v této úpravě je velmi silně promítnuta soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany, jež dosud v ObčZ chyběla, to je nepochybně významný a pozitivní fakt. V další řadě dochází touto novelou k implementaci práva EU (tři výše zmiňované směrnice) do ObčZ, tedy skutečnost, o jejímž významu taktéž nelze pochybovat. Zákonná úprava je směřována na oblast společenských vztahů, jež v současné době strmě nabývají na četnosti a potřeba právního rámce jevila se naléhavou. Na druhou stranu je třeba znovu zdůraznit, že úprava svým obsahem není příliš přehledná, obecná ustanovení o spotřebitelských smlouvách by měla být upravena v ustanovení § 52 ObčZ, absence zákonné úpravy adhézních smluv je ztěží vysvětlitelná (nic na tom nemění fakt, že na adhézní smlouvy lze aplikovat obecná ustanovení o spotřebitelských smlouvách).

Samostatnou kapitolou je legislativní jazyk, jež je na úpravu spotřebitelských smluv použit. Někdy až otrocký překlad směrnic je z českého textu příslušných ustanovení více než zřejmý. Pro laika nutně musí být tato část ObčZ svým zněním téměř nesrozumitelná, to není pozitivní skutečnost. A potom, jazykově-legislativní srovnání s jinými ustanoveními ObčZ vyznívá mnohdy až absurdně, kupř. srovnání textu kupní smlouvy (jenž má k odbornému legislativnímu jazyku strašlivě daleko) a spotřebitelských smluv v ObčZ.