Ještě před několika lety si bylo možno postěžovat,1 že česká odborná literatura právní principy či zásady2 v horším případě opomíjí, v lepším případě se jimi zabývá jen okrajově a kuse. Od té doby se situace nepochybně začala měnit (chtělo by se říct lepšit). Mezi výsledky tohoto obratu lze řadit dvě (takřka) tuzemské vědecké konference (v Praze3 a v Piešťanech4), několik publikací a vzrůstající počet odborných článků.

Činnost našich zejména prvoinstančních soudů však pohříchu zůstává mnohdy stále zahalena rouškou krajního pozitivismu a právní principy pro ně nezřídka znamenají něco, co nejde jednoduše zaškatulkovat, něco, co není černé na bílém, a tak snad jako kdyby to ani neexistovalo. Právní principy ale naštěstí pronikají do ústavního soudnictví, kde se uplatňují pro svůj vysoký stupeň abstrakce.5

Protože i já chci přijít se svou troškou do mlýna, hodlám se v následujících řádcích zaobírat čtyřmi vybranými funkcemi, které zásady v právu plní.

1. Interpretační a aplikační význam

Zásadní a nejdiskutovanější funkce. V procesu aplikace práva je role právních principů významná zejména při překlenování mezer v zákoně či právu, při usměrňování výkladu právních norem či dotváření práva soudy, při výkladu neurčitých právních pojmů a v případě hard cases.

Základní interpretační pravidlo obsahuje sama Ústava ve svém čl. 9 odst. 3 (souladnost výkladu s nadústavní rovinou podle čl. 9 odst. 2 Ústavy – podstatné náležitosti demokratického právního státu). Zároveň platí imperativ ústavně konformního výkladu.6

V některých případech je soudce povinen nepoužít právní normu, která vypadá na první pohled jednoznačně a místo doslovného výkladu se přiklonit k výkladu souladnému s příslušnými právními principy. K této skutečnosti se několikrát vyjádřil i Ústavní soud ČR (nález Pl. ÚS 21/96, publikovaný pod číslem 63/1997 Sb.), když potvrdil, že „soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.“

V jiném judikátu Ústavní soud ČR dovodil, že „účel a smysl zákona nelze (…) hledat jen ve slovech a větách právního předpisu, neboť v právním předpisu jsou a musí být vždy obsaženy i principy uznávané demokratickými právními státy.“ (IV. ÚS 275/96). Na tento nález a nález předchozí se Ústavní soud ČR následně několikráte odvolal a potvrdil svou jednotnou judikaturu.

Principy nejlépe poslouží při interpretaci zejména ve dvou případech (na které se zaměřím):

• tam, kde normativní úprava chybí (mezery v právu – 1.1),

• tam, kde lze aplikací standardních postupů interpretace dospět k diametrálně odlišným řešením (hard cases – 1.2).

1.1 Mezery v právu

R. Dworkin7 tvrdí, že právo není bezespárá pavučina. Strany sporu však disponují nárokem požadovat po soudci, aby jednal, jako kdyby bylo. Podle Dworkinovy koncepce plyne z každého právního řádu jediné správné rozhodnutí. Ke stejnému závěru, ale kruciálně jinými cestami, dospívají rovněž normativisté, kteří tvrdí, že mezery jsou vyloučeny maximou co není zakázáno, je dovoleno.

V kontinentálním systému by však tato krajní pozice mohla v konečném důsledku vést k odepření spravedlnosti – denegatio iustitiae. Soudce tedy musí rozhodnout i tehdy, když mu zákon polopaticky nepředepisuje jak.8

Mezery lze podle jejich povahy členit následujícím způsobem:9

• Mezery pravé – neúplnost psaného práva může být zákonodárcem zamýšlená, většinou ale bude nezamýšlená – některé komponenty posuzovaného případu jsou upraveny explicitně, jiné ale nikoliv, přičemž bez jejich právního posouzení případ jako celek prostě rozhodnout nelze.

• Mezery nepravé – neúplnost psaného práva vyvěrá ze srovnání s explicitní úpravou obdobných případů, tj. z pohledu rovnosti nebo z pohledu právních principů.

Soudní rozhodování není vždy jednoduché, neboť náš právní řád je plný mezer – ostatně jako každý jiný. Tyto mezery lze překlenout pomocí obdoby. Rozeznáváme dva její typy – analogia legis si pomáhá tím, co je v zákoně obsaženo, ale je to skryto. Analogia iuris je pak v podstatě aplikací obecných právních zásad.

1.2 Hard cases

Rozlišování na hard cases (složité případy aplikace práva) a easy cases (jednoduché případy aplikace práva) má svůj původ v anglofonních zemích, ale lze jej zcela spolehlivě vztáhnout i na naši právní kulturu.

Hard case je zpravidla kauza mající za důsledek skutečný argumentační problém o správnosti výkladu práva, jenž nemůže být vyřešen odkazem na nějaké jednoznačné ustanovení. Nejasnost může vyplývat z jazykového vyjádření, ze systémového zařazení normy nebo z výsledku, k němuž se dospěje a který může být pro interpreta nepřijatelný – např. v tom, že je absurdní nebo nespravedlivý.

Naopak easy case je takový případ, kdy je právo natolik jasné, že případ může být rozhodnut více či méně mechanickým způsobem, aplikováním norem logicky rigorózním argumentem. Text se shoduje s významem normy.10

Je podstatně a řádově více případů jednoduchých než složitých. Pokud by totiž byl opak skutečností, jakákoliv realizace práva ve společnosti by se stala téměř neuskutečnitelnou.11

Obtížné případy aplikace práva nemohou být rozhodnuty bez hodnocení dalších standardů odlišných od právních norem, protože právní normy na aplikaci práva ve složitých případech neposkytují odpověď buď vůbec žádnou, popřípadě nedostatečnou.12 Dojde k poměřování a vážení jednotlivých standardů a teprve potom se lze dobrat ke zdárnému cíli.

Citace: J. Derrida13 píše: „…má-li být nějaké rozhodnutí správné jakožto spravedlivé, ′juste′, a zodpovědné, pak v pohybu, v němž k němu dospívá, existuje-li něco takového, musí být současně pravidlu podřízeno a být bez pravidla, musí zachovávat zákon, a přitom do té míry zákon likvidovat či suspendovat, aby jej pokaždé mohlo znovu nalézat, ospravedlňovat či přinejmenším jej znovu nalézat v novém a svobodném stvrzení a potvrzení jeho principu. Každý případ je jiný, každé rozhodnutí je odlišné a vyžaduje absolutně jedinečnou interpretaci, kterou žádné existující a kodifikované pravidlo absolutně nemůže a nesmí garantovat. Pokud ji naopak bezpečným způsobem garantuje, pak je soudce počítacím strojem (i to se stává) a nelze o něm říci, že je spravedlivý,′ juste′, svobodný a zodpovědný.“

Z pohledu výše uvedeného se zcela přelomovým jeví navrhované ustanovení § 10 (snad) budoucího občanského zákoníku, které není po mém soudu ničím jiným než právní reflexí problematiky mezer v právu a řešení obtížných případů aplikace práva. V návrhu § 10 stojí:

• Jestliže právní případ nelze rozhodnout pro nedostatek výslovné úpravy tohoto zákona nebo jiného právního předpisu, posoudí se podle ustanovení, které se týká případu co do obsahu a účelu posuzovanému případu nejbližšímu (odstavec 1).

• Není-li takové ustanovení či zůstane-li i potom pochybné, jak právní případ rozhodnout, posoudí se po důkladném uvážení všech jeho okolností podle přirozených zásad právních a zvyklostí občanského života (odst. 2).

• Ustanovení, které upravuje výjimku z obecného pravidla, lze použít jen na  případy jím předvídané (odst. 3).

• Není-li možné postupovat podle odstavců 1 a 2, či trvají-li i při postupu podle nich pochybnosti i nadále, posoudí se případ podle normy, jakou by pro tento případ s přihlédnutím k závěrům doktríny a k ustálené soudní praxi vytvořil sám soudce, pokud by byl zákonodárcem (odst. 4).

• Pravidla odstavců 1 a 2 nelze použít při řešení statusových otázek (odst. 5).

Citovaná ustanovení (inspirovaná asi § 7 ABGB) jsou pak umocněna generálním interpretačním pravidlem, které je obsaženo v zamýšleném § 3 odst. 2. Ten praví, že každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s obecně uznanými přirozenými právními zásadami a se zřetelem k hodnotám, které chrání. Tam, kde se doslovné znění jednotlivého ustanovení s těmito zásadami rozejde, musí jim ustoupit.14

Principy jsou právu imanentní a principiálnost práva plyne již ze samotného pojmu systém.15 Přesto se stále setkáváme s nechutí při právní činnosti použít cokoliv jiného, než je text zákona. To pak má ten následek, že složité případy aplikace práva (ony hard cases) jsou posuzovány jako případy jednoduché. Z toho ale – myslím – nemůže nikdy vzejít nic dobrého. Je nabíledni, že aplikovat normu je jednodušší než aplikovat princip, který vyžaduje více znalostí teorie a více přemýšlení, ale úspěch spočívá právě v obtížnosti…

2. Význam v normotvorném procesu

Právní principy vytvářejí východiska de lege ferenda a stanovují zákonodárci mantinely, ve kterých se má pohybovat. Mezi takové principy, na něž by měl brát zákonodárce zvláštní ohled, patří zejména princip právní jistoty (zákaz retroaktivity, ochrana nabytých práv, předvídatelnost rozhodování podle vytvořených norem, určitá míra stálosti norem apod.) a pro oblast soukromého práva především zásada dispozitivity právní úpravy.

Výčet principů, bez nichž by bylo ohroženo fungování každého právního státu, podal L. L. Fuller16 ve své koncepci vnitřní morálky práva. Podle něj je předpokladem práva – a tedy požadavkem na zákonodárce – sada principů, které reflektují:

• obecnost práva,

• řádné vyhlašování práva,

• zákaz zpětné působnosti zákonů,

• jasnost zákonů,

• eliminaci rozporů v zákonech,

• zákaz požadování nemožného,

• poměrnou stálost práva v čase.

Vychýlí-li se normotvůrce z požadavků, které na něj kladou principy právního státu a jiné ústavní principy, pak nastává okamžik pro zásah Ústavního soudu ČR, který jediný je oprávněn takto vadné normy zrušit.

3. Integrující význam

Pro uznání existence samostatnosti právního odvětví je třeba, aby byla naplněna tzv. odvětvotvorná kriteria.17 Mezi ně se obvykle řadí samostatnost a zřetelnost předmětu právní úpravy, příslušná metoda právní regulace, vnitřní i vnější systematika a konečně i společenská a akademická akceptace daného odvětví.

Každé právní odvětví by mělo být schopno si vytvořit vlastní systematiku zásad. Odvětvové právní zásady mají pro dané odvětví pojící charakter a „drží“ jeho normy pohromadě navzájem i pohromadě s normami celého právního řádu.

4. Pedagogický význam

Se zájmem hledělo na problematiku právních principů již římské právo, základ dnešní evropské právní kultury. Hlavním důvodem, proč se v římském právu setkáváme s rozličnými zásadami a maximami je ten, že římští právníci byli univerzálními juristy.18 Působili totiž nejen jako právní praktici, teoretici a pedagogové, ale rovněž se mnozí z nich věnovali krásné literatuře. Jejich úvahy se pak často týkaly vztahu ius civile k zásadám slušnosti a přirozeného práva.

Tento multispektrální nadhled je po mém soudu esenciálně nutný i dnes. Profesionálně zdeformovaný právník se může snáze stát právním fanatikem. Každý systém má své zásady a jurista, který pozná principy i jiného systému než práva, bude zcela jistě přístupnější a otevřenější.

Společenské vztahy budou do budoucna stále více diverzifikovány, což bude klást vysoké nároky na pouhou základní orientaci v nich. Tento vývoj povede k stále většímu zohledňování systémové metody výuky, z obsahu bude nezbytné zdůraznit hodnotovou sféru – principy.19

Významnými mezníky na této cestě bude překonání „katedrového resortismu“20 a značné omezení nadbytečné kumulace dat při výuce – jakéhosi dataismu, který je však v konečném důsledku spíše dadaismem.

Právo je nejpřístupněji seznatelné právě skrze své principy. Ten, kdo je nezná, nepoznal ani o platný právní řád a jeho smysl.

Mgr. Filip Rigel