Tento institut nepředstavuje z hlediska ryzí právní teorie nikterak zásadní problém, ovšem poměrně vysoký počet případů, kdy je vylučovací žaloba podána chybně, a to bohužel i advokáty, ukazuje, že naplňování teoretických principů v běžném životě je bohužel často nesprávné.

Naléhavá potřeba změnit neuspokojivý stav panující v oblasti výkonu rozhodnutí vyústila ve vydání zákona č. 120/2000 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (exekuční řád), který s počátkem od 1.9.2001 zřizuje institut soudního exekutora, tedy fyzické osoby státem pověřené výkonem exekuční činnosti.

Výkon rozhodnutí prostřednictvím soudních exekutorů, kteří jsou hmotně interesováni na výsledku řízení se v praxi ukázal jako daleko pružnější a efektivnější než výkon rozhodnutí prostřednictvím soudu a tato skutečnost se odrazila v dramatickém nárůstu počtu vymáhaných pohledávek.

Exekuční řízení se stalo rušnou oblastí právního života u nás, a ruku v ruce s tím se stalo aktuálním běžné užívání některých institutů, které v dřívější době nebyly tolik v popředí zájmu veřejnosti. Jedním z nich je i vylučovací (excindační) žaloba.

Jedná se o nástroj sloužící k ochraně práv třetích osob, které nepřipouští výkon exekuce. Žalobce se touto žalobou domáhá toho, aby předmět exekuce, k němuž uplatňuje právo nepřipouštějící exekuci, byl z výkonu rozhodnutí vyloučen. S vylučovací žalobou se setkáváme též v řízení konkurzním a vyrovnacím, ovšem tuto oblast ponechejme stranou.

Zaměřme se nyní na praktické užívání tohoto institutu a na to, co činí problémy.

Podle § 267 odst. 1 o.s.ř. je k podání vylučovací žaloby aktivně legitimována třetí osoba odlišná od oprávněného a povinného, jejíž věc nebo jiná majetková hodnota byla postižena nařízením exekuce, ačkoliv k ní má právo nepřipouštějící exekuci.

V naší praxi v advokátní kanceláři, respektive v exekutorském úřadu se ovšem setkáváme s nesprávným užitím tohoto institutu a nejde zdaleka o ojedinělé případy, a to nejen ze strany laiků, ale překvapivě též ze strany advokátů.

Tato situace je způsobena pravděpodobně kombinací dvou faktorů. Prvním z nich je zdánlivá podobnost vylučovací žaloby s trojstrannými právními vztahy, případně chybná interpretace interakce na ose povinný – exekutor jakožto dvojstranného právního vztahu, v němž dochází k vlastnímu přechodu práv. Za druhý faktor pak lze označit nedostatečnou zažitost excindační žaloby v exekučním řízení a nedostatek obecné praxe s jejím užíváním.

Nezřídka se stává, že zažalován je exekutor, který exekuci provádí. Pokud je žalována nesprávná osoba, vystavuje se žalobce riziku vznesení námitky nedostatku pasivní legitimace k žalobě. a pokud se tak stane, vyhlídky žalobce na úspěch v soudním sporu jsou v podstatě nulové.

V případě, že špatně zažaluje právní zástupce, se jedná o dvojnásob nepříjemnou situaci, neboť tento se vystavuje reálnému riziku, že neúspěšný klient se po něm bude oprávněně dožadovat náhrady škody, kterou mu svým nesprávným postupem způsobil.

Jaké jsou možnosti řešení, pokud se již stane, že vylučovací žaloba byla podána proti nesprávné osobě? Je jich několik a nevztahují se pouze k vylučovací žalobě, bohužel žádné z nich nelze označit jako ideální.

V úvahu připadá zpětvzetí žaloby před zahájením jednání, němuž v souladu s ustanovením § 94 odst. 4 o.s.ř.,není třeba souhlasu protistrany. V tomto případě je ovšem žalobce nucen nést náklady řízení. Vzhledem k tomu, že v případě nedostatku pasivní legitimace je důkazní situace v řízení jasně dána a prakticky vždy je věc rozhodnuta na jednom soudním stání, je výsledný efekt při zpětvzetí žaloby pro žalobce z finančního hlediska v podstatě stejný, jako v případě, kdy soudní spor proběhne.

Druhou možností je pak záměna účastníků na straně žalované v souladu s ustanovením § 92 odst. 2 o.s.ř. K tomuto právnímu úkonu je však třeba souhlasu žalovaného, což se v praxi jeví jako kámen úrazu, zvláště pak pokud je žalovaný právně zastoupen, neboť v tom případě by se žalovaný dobrovolně zbavoval nároku na náhradu řízení ve sporu, jehož příznivý výsledek je zřejmý a musel by nést náklady vlastního právního zastoupení za dobu před podáním návrhu na záměnu účastníků. Pokud žalovaný na toto řešení přistoupí, většinou pouze s podmínkou, že tyto náklady budou žalobcem uhrazeny.

Třetí možností, která je možná za dané situace pro žalobce nejvýhodnější, je, pokud nebyl současně s podáním žaloby zaplacen soudní poplatek, zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku v souladu s ustanovením § 9 odst. 1. zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Nebyl –li ze strany žalované do té doby proveden žádný úkon právní pomoci, nepřizná soud náklady právního zastoupení. Ovšem pokud vezmeme do úvahy klasický postup, pak již převzetí právního zastoupení a založení plné moci u soudu spolu se sepisem vyjádření s námitkou pasivní legitimace představují dva úkony, a tudíž je zde základ pro přiznání nákladů v plné výši.