V ustanovení § 135 OZ můžeme nalézt zmínku o opouštění věci tedy derelikci. Podobně jako u věcí ztracených a skrytých , jejichž vlastník není znám, i věci opuštěné připadají do vlastnictví státu. Logicky tedy, pokud opuštěné věci připadají do vlastnictví státu, pak je nutno nejprve věci opustit právně relevantním způsobem a takový postup je možný. Jeden z komentářů k občanskému zákoníku k tomu uvádí "Derelikce tedy představuje zánik vlastnického práva jednostranným právním úkonem, který musí splňovat náležitosti stanovené zákonem. Takto se lze vzdát i vlastnictví k nemovitostem , protože písemné formy je třeba jen k jejímu převodu (viz.§46 odst.1 OZ)". (viz. J.Bičovský,J.Fiala, M.Holub:Občanský zákoník, 7.vydání , Linde Praha a.s., 2000, str.162).

Jiný komentář k občanskému zákoníku ( O.Jedlička, M.Škárová,J.Švestka, A.Vodička:Občanský zákoník, 2.vydání 1994, C.H.Beck,Praha, str.153) k opuštění věci uvádí:Rozdíl mezi skrytou věcí a opuštěnou věcí spočívá v tom, že u skryté věci chybí vůle vlastníka vzdát se vlastnictví (zde ji vlastník vědomě utajuje před jinými osobami), kdežto u opuštěné věci musel vlastník , byt´ i mlčky projeveným právním úkonem , vyjádřit svou vůli vzdát se vlastnictví (například takovým odložením nebo odhozením věci, kde nepochybně nejde jen o pouhé uložení věci , protože vlastník ji nemíní po kratší nebo delší dobu užívat).

Historicky již Obecný zákoník občanský z roku 1811 v ustanovení § 354 definoval pojem vlastnictví ve smyslu subjektivního práva tak, že " je vlastnictví oprávněním , nakládati podle libosti podstatou a požitky věci a z toho vyloučiti každého jiného. § 362 pak dodal, že mocí svého práva nakládati svobodně svým vlastnictvím , může úplný vlastník zpravidla své věci podle libosti užíti nebo ji nechati neužitu, může ji zničiti, zcela nebo zčásti ji na jiného přenésti nebo ji bez výhrady se vzdáti, t.j.opustiti. (viz.J.Krčmář: Právo občanské, II.,Práva věcná, III.vydání , Praha 1946, str. 95). Derelikce byla tedy chápána jako výraz dispozičního oprávnění vlastníka, přičemž důraz byl kladen na animus , t.j. vůli vzdát se vlastnictví. což platilo i pro pozbytí držby, kdy se vyžadovalo, aby zřeknutí se držení bylo zjevně seznatelným (§ 349 a násl.OZO).OZO stanovil právní následky opuštění věci movité a nemovité rozdílně. Opuštění věci movité mělo za následek zánik vlastnického práva dosavadního vlastníka a opuštěná věc se považovala za res nullius , tedy věc ničí a každý si ji mohl přivlastnit. U nemovitostí byla právní úprava složitější a nebylo ani v tehdejší teorii a praxii jednotných názorů na nutnost výmazu vlastnického práva derelikventa extabulační listinou.

Tzv. střední občanský zákoník z roku 1950 účinný v době od 1.1.1951 do 31.3.1964 v ustanovení § 132 odst.l upravoval opuštění věci jako jeden ze způsobů pozbytí vlastnictví s vyjímkou věcí, které nebylo možno zcizit.Rozhodující pro právní následky opuštění věci nebyl druh věci, ale její cena.Vlastnictví k věcem opuštěným nepatrné ceny mohl nabýt každý, ostatní věci připadly do vlastnictví státu.V obou případech šlo o originární způsob nabytí vlastnického práva bez další například soudního či jiného rozhodnutí.

Občanský zákoník č.40/1964 Sb. účinný od 1.14.1964 zrušil rozlišení věci dle ceny a všechny věci opuštěné připadaly dle ust.,dnes zrušeného, § 453 odst.2 státu.

Novela občanského zákoníku č.509/1991 Sb. vypustila citovanmé ustanovení § 453 a tak nezbývá než dovodit, že v platném právu musíme hledat prvotní odpovědˇna otázku možnosti opouštění věci v ustanovení § 135 OZ a dále v  samotné definici obsahu vlastnického práva, tedy v ustanovení § 123 OZ: Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Posledně uvedené subjektivní právo vlastníka s věcí nakládat (ius disponendi) v sobě dle mého názoru obsahuje i možnost věc opustit.Jestliže vlastník může věc i zničit, spotřebovat ji a podobně, pak ji může i opustit, byť tato možnost je svým způsobem nejvíce sporná z hlediska praktického života. Vezměme do úvahy, že moderní doba přináší v pravém slova smyslu materiální blahobyt, kdy spotřební věci jsou občany mnohokráte měněny v průběhu jejich lidského života. Mám na mysli osobní automobily, pračky , ledničky , televize a jiné věci t.zv.spotřební elektroniky. Náklady na ekologické znehodnocení věcí již neupotřebitelných dosahují někdy i několika tisícových nákladů a není tedy jednodušší takové věci opustit a přenechat jejich likvidaci státu, který jejich vlastnictví nabude ve smyslu § 135 OZ ? Jde zřejmě jen o teoretickou otázku, avšak vraky osobních automobilů podél našich silnic a černé skládky okolo našich obcí jsou možná právě důsledkem obecné úpravy či vlastně neúpravy derelikce v našem platném právním řádu.Jde samozřejmě o určitou nadsázku, neboť řešíme institut opuštění věci z hlediska občanskoprávního , což však nevylučuje správní důsledky opuštění věci. Správními předpisy lze postihnout případy shora uvedené , byť to může být komplikované a záleží na kvalitě těchto správních předpisů.

Právně relevantní opuštění věci je proto třeba chápat jedině jako jednostranný právní úkon, kdy vlastník věci zcela jednoznačně projeví svou vůli vzdát se vlastnictví věci a to rozpoznatelným způsobem, kdy z okolností vnějšího světa můžeme usuzovat na jeho vůli. To je složité zejména u opuštění věci konkludentním právním úkonem. Z minulosti byly takové případy zřejmé například při emigraci osob , které zanechaly svůj majetek v republice a odešli na t.zv.Západ.Jejich majetek připadl státu a stát s ním dále disponoval. Otázkou samozřejmě je, zda vůle těchto osob byla svobodná a zda vůbec byla dána,což záleželo na konkrétním případu. Ze soudní praxe jsou známy i případy, kdy nebyla shledána vůle věc opustit i v případě emigrace, kdy například vlastník před odchodem z republiky věc pronajal či svěřil do opatrování svým příbuzným s tím, že jednou vrátí.Pokud je mi známo šlo o rozsudky zejména soudů nižších stupňů a tyto informace čerpám pouze z osobních pohovorů s občanskoprávními soudci Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť je technicky složité vyhledat konkrétní rozhodnutí uložená k archivaci.

Závěrem můžeme definovat opuštění věci jako projev vůle vlastníka , kterým se svého vlastnictví k věci úmyslně vzdává, t.j. dává najevo, že již nechce být dále vlastníkem. Jde o jednostranný právní úkon, který může byt učiněn i konkludentně a to bez rozdílu, zda se vztahuje k věci movité či nemovité. Okamžikem opuštění přechází opuštěná věc do vlastnictví státu bez dalších podmínek, t.j bez ohledu na to, zda je vlastník opuštěné věci známý či nikoli.Opuštěnou věc si tedy nemůže nikdo jiný kromě státu přisvojit, pokud tak učiní, je povinen ji státu vydat , popř. i bezdůvodné obohacení takto získané. Případný nálezce opuštěné věci by mohl požadovat nutné náklady, které na věc vynaložil. Opuštění věci je výrazem práva vlastníka s věcí disponovat a jako takové je v našem právním řádu možné s tím, že jde o speciální případ originárního zániku vlastnického práva. K podobnému závěru dochází i Mruzek K.v článku Opuštění věci a jeho právní následky, Správní právo 5/1995, když uvádí:

"Ze systematického a logického výkladu § 135 OZ vyplývá, že nikdo není oprávněn ponechat si opuštěnou věc, naopak ten, kdo ji nalezne je povinen odevzdat ji příslušnému státnímu orgánu, že opuštěná věc se nestává věcí ničí, ale že připadá do vlastnictví státu.K přechodu vlastnictví opuštěním věci na stát není ani dnes zapotřebí rozhodnutí soudu nebo správního orgánu."

Úplně na závěr lze ještě nad rámec vyslovených úvah uvést, že v praxi nemusí být bez osvědčení ve formě notářského zápisu či deklaratorního rozhodnutí soudu o určovací vlastnické žalobě dle § 80 písm.o.s.ř. dosaženo zápisu vlastnického práva k opuštěné věci do katastru nemovitostí, pokud bude předmětem opuštění věc nemovitá. V případě věci movité pak definitivní určení vlastnického práva, byť rozsudek soudu má pouze deklaratorní povahu, bude často nemyslitelné bez zmiňované určovací žaloby dle § 80 písm.c.) o.s.ř. Aktivně legitimován k podání takové žaloby bude stát, zastoupený příslušným orgánem, dnes jde o Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, dříve tato role patřila Okresním úřadům.

Použitá literatura:
Bičovský J.a kol.: Občanský zákoník, 7.vydání, Linde Praha ,2000 Jedlička O. a kol. : Občanský zákoník , 2.vydání, C.H.Beck Praha ,1994 Krčmář J.: Právo občanské, II.díl., III.vydání, Praha 1946 Mruzek K.: Opuštění věci a jeho právní následky, Správní právo 5/1995 Rouček F., Sedláček J.:Komentář k čsl.obecnému zákoníku občanskému, Praha 1935