V podnikové praxi patří mezi nejfrekventovanější dohody. Existující rozbory i  soudní praxe dokazují, že při jejich uzavírání není často dostatečně respektován její právní rámec.

Pokud jde o  právní úpravu nájemní smlouvy, jejímž předmětem jsou nebytové prostory, provádí ji jednak občanský zákoník, jednak dále zvláštní zákon o nájmu. Občanský zákoník obsahuje v tomto směru jak ustanovení obecná (§ 663 až 684), která se vztahují na všechny druhy nájmu, tak ustanovení zvláštní (§ 620) platné jen pro nájem nebytových prostor. Přitom i  zde samozřejmě platí obecná zásada, že ustanovení zvláštního zákona (v daném případě zákona o nájmu) mají přednost před ustanoveními občanského zákoníku.

Podle zákona o nájmu mohou vlastníci budov s nebytovými prostory tyto prostory přenechat do nájmu jiným fyzickým i právnickým osobám, aniž by k  tomu byl zapotřebí souhlas orgánu státní správy

Nebytové prostory se pronajímají výhradně k účelům, k nimž jsou stavebně určeny.

Písemná nájemní smlouva není občanským zákoníkem obecně požadována. Avšak pro smlouvu o  nájmu (a podnájmu) nebytových prostor zákon o  nájmu v  ust. § 3 odst. 3 požaduje písemnou formu (podle novelizovaného ust. § 686 odst. 1 obč. zák. ji musí mít také smlouva o nájmu bytu).

Cit. ustanovení zákona o  nájmu určuje rovněž povinný obsah nájemní smlouvy:

- předmět nájmu (o jaké prostory jde) a jeho účel,

- výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby,

- dobu trvání nájmu (jedná-li se o smlouvu na dobu určitou).

Každá nájemní smlouva se vyznačuje dvěma podstatnými náležitostmi: dočasností a úplatností.

- Dočasnost se týká jak nájmu sjednaného na  dobu určitou, tak nájmu na  dobu neurčitou (např. na dobu, po kterou má nájemce oprávnění podnikat).

- Nájem se zřizuje vždy za úplatu (nájemné).

Předmět nájmu (nebytový prostor) musí být nájemci předán ve stavu způsobilém ke  smluvenému užívání. V případě, kdy způsob užívání není smluven, musí být prostor předán ve stavu způsobilém k obvyklému užívání. Navíc v tomto stavu musí pronajímatel tento nebytový prostor udržovat, a to výhradně na své náklady.

Užívat věc je právem, nikoli povinností nájemce. Jelikož však neužívání věci může v některých případech vést až k jejímu znehodnocení, stanoví buď smlouva, nebo zákon (§ 665 odst. 2) pro takové případy nájemci povinnost danou věc užívat.

Způsob a rozsah užívání věci nájemcem bývá většinou určen dohodou. Pokud taková dohoda chybí, řídí se způsob a rozsah užívání najaté věci úvahou. Úvaha musí vždy vycházet z povahy věci a  účelu, pro nějž je věc určena - půjde zřejmě o  "řádný způsob", neboť pronajímateli zákon vyhrazuje právo kontroly, "zda nájemce užívá věc řádným způsobem".

Kontrola stavu najaté věci a  způsobu jejího užívání je právem pronajímatele. K uplatnění svého práva na kontrolu může pronajímatel požadovat, aby mu nájemce umožnil přístup do  pronajatého nebytového prostoru. Přesto však bude mít přednost dohoda o tom, kdy a jak bude kontrola prováděna. Pokud taková dohoda chybí, je pronajímatel oprávněn domáhat se u nájemce, aby kontrolu umožnil. Jak dohoda, tak požadavek musí ovšem vycházet z  ust. § 3, tzn. dbát o  soulad s dobrými mravy a o vyváženost ochrany zájmů obou účastníků.