Dle § 463 a následujících občanského zákoníku může dědic dědictví odmítnout. Odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením jemu zaslaným. Dědic také může udělit speciální plnou moc zástupci (v plné moci musí být výslovně řečeno, že zástupce může dědictví odmítnout). Prohlášení o odmítnutí dědictví může dědic učinit jen do jednoho měsíce ode dne, kdy byl soudem o právu dědictví odmítnout a o následcích odmítnutí vyrozuměn. Z důležitých důvodů může soud tuto lhůtu prodloužit.

Dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout. Takovým počínáním je např. to, že se dědic začne k věcem chovat jako k vlastním (plánuje jejich prodej, užívá je). K odmítnutí dědictví nemůže dědic připojit výhrady nebo podmínky (tzv. odmítnutí ve prospěch jiného); rovněž nemůže odmítnout dědictví jen zčásti. Prohlášení o odmítnutí dědictví se vztahuje na celé dědictví po zůstavitelovi, tedy i na majetek nově objevený. Také nelze odmítnout dědictví ze závěti a později se domáhat dědění ze zákona (bude-li závěť neplatná, nebo nepokryje celý majetek). Taková prohlášení nemají účinky odmítnutí dědictví. Prohlášení o odmítnutí dědictví nelze odvolat. Totéž platí, prohlásí-li dědic, že dědictví neodmítá.

Do pozůstalosti patří všechen majetek zůstavitele - aktiva i pasiva. Na dědictví se však nedá doplatit - dědicové odpovídají do výše podílu, který nabyli. Rozsah majetku (aktiv i pasiv) zjišťuje za součinnosti příbuzných, státních úřadů a potenciálních dědiců notář, který je k tomu pověřen soudem.